Ruth, vypravěčka románu Ztrácení, svět vnímá velmi zjitřeně a umí jej také přesně pojmenovávat: „Ve společnosti sestry nebo kamarádky se člověk cítí jako v osvětleném domě po setmění. Lidé venku vás mohou sledovat, pokud chtějí, ale vy je vidět nemusíte... Stačí mít jediné dost pevné lidské pouto, abyste mohli být takhle povznesení, což je spolu s pocity bezpečí a pohodlí právě to, co osamělí nejvíc obdivují a po čem tolik prahnou.“
Takhle prozíravá a nic si nenalhávající je Ruth. O něco dále ještě dodává důležitý poznatek: „Samota je absolutní objev.“ A nutno dodat, že málokdo je tohoto objevu ušetřen a málokdo se nesnaží, aby v tomto objevování pokračoval co nejkratší dobu. I když zase někdy je lepší být sám než s těmi, kteří se snaží - a často se jim to daří - životy druhých ovlivňovat, aniž o to někdo stojí. To zažije na konci románu i Ruth.
Jezero byla konečná Románový debut Marilynne Robinsonové zde vychází až sedmadvacet let po publikování ve Spojených státech. Román, v originálu nazvaný Housekeeping, se dočkal PEN/Hemingway Award a také nominace na Pulitzerovu cenu. Tu ale autorka získala až za druhý román Gilead (2004). Letos do třetice přidala román s názvem Home.
Marilynne Robinsonová (1947) tedy není rozhodně žádnou grafomankou, a tak nebude těžké nabranou ztrátu dohnat. A je dobře, že nakladatelství Argo začalo od začátku - od debutu. Tak bude možno číst autorčino dílo lineárně - a hlavně je Ztrácení opravdu krásný román, chtělo by se říci krásný tak, jako by pocházel ze starých časů, ale to zní hloupě staromilsky. A navíc to u díla tak moderního ani není přiléhavé.
Příběh románu je stejně prostý jako pohnutý. Jde vlastně o ságu tří generací žen jedné rodiny. Muži absentují. Dědeček zahynul při pádu vlaku do jezera. Manželé jeho dcer a otcové jeho vnuček opustili ženy velmi záhy. Ovšem to neznamená, že by šlo o ženskou literaturu. Chtělo by se dokonce říci, že je to tak dobrý román, jako kdyby ho napsal chlap. Ale to zní ještě hloupěji. A navíc Marilynne Robinsonová se ani jako chlap psát nesnaží. Jen ukazuje, že je výborná autorka.
Horký brambor Ruth a její mladší sestra Lucille se stávají jakýmsi rodinným horkým bramborem. Nejdřív je a jejich matku opustí otec. Pak je opustí i matka, ta opustí i tento svět. A tak se o vnučky stará babička v podivném domě na kopci. Když zemře babička, starají se o Ruth a Lucille babiččiny sestry, které jsou z takového úkolu a z nuceného stěhování vyděšené. Také se brzy snaží povolat do služby neteř.
Sylvie má pověst tulačky, přesto se po obdrženém dopise do dědečkova domu rozjede a začne o Ruth a Lucille pečovat. A tak pokračuje svérázný život. O co dál ale mají dívky k ostatním obyvatelům Fingerbone, o to blíž mají k okolní krajině - což však zas neznamená, že by zde autorka proklamovala „návrat k přírodě“.
Úsek románu, kdy do domu přijde teta Sylvie, je asi nejdojemnější. Dívky jsou vyděšené z toho, že Sylvie má pořád na sobě kabát, což je její tulácký zvyk, a tak stále očekávají, že od nich zas odejde. Druhým silně emotivním momentem je pasáž, v níž se mladší Lucille začne přiklánět k normálnímu, tedy praktickému životu a opustí dům.
Ruth o sobě říká, že ona je minulost, vzpomínky, Sylvie se zas zabývá jen přítomností, zato Lucille, to je budoucnost. A je to další z výsledků jejího přesného pozorování. Dokáže o sobě také říci, že je ta, které chybí rozhodnost a která se nechá ovlivňovat mladší sestrou. Tato dospělá mysl reflektující dětské kroky ale ve Ztrácení kupodivu nepůsobí nijak rozporuplně.
Marilynne Robinsonová ovšem není jen autorkou moudrou, ale také velmi citlivou a neokázale poetickou. Křehký román plný stmívání, rozednívání a odlesků na jezerní hladině tak je opravdu velkým zážitkem. Málokomu se takto povede zahlédnout a pojmenovat všechno to životní chvění a třepotání.
***
HODNOCENÍ LN ***** Marilynne Robinsonová: Ztrácení
Přeložila Daniela Theinová Argo, Praha 2008, 202 stran
