Cesta pode mnou je kamenitá. Zabalil jsem si na cestu jen sandály, a tak se mi noha co chvíli smýkne po hladkém kameni do prachu cesty. Slunce pálí do zad. Na horizontu se objevila skupinka lidí. Raději se zastavím a čekám, abych se s nimi nemusel potkat a dávat do řeči. Tolik let jsem byl zvyklý na samotu. Vždycky, když si s někým povídám, zdá se mi, že mi na sítnici vidí všechno, co mám za sebou, každý z těch proflákaných dnů a roků, jak by řekla máma.
Ovšem začátek byl nevinný. Když mi ho tenkrát přivezli do dětského pokoje, byla to bedna jako půl prasete vydávající za chodu hluk tryskáče. Počítač, dokonalý vynález. Brzy jsem měl v malíčku všechny ty serepetičky, z nichž se skládal, uměl jsem jej hravě opravit, upravit, nastavit. U matky jsem si prosadil gympl se zaměřením na informatiku, každé léto pak trávil na počítačových táborech. Měl jsem právě osmnáct, když k nám dorazil internet. Všeobjímající, nespoutaný, tajuplný. Byl dírou do světa ale mně vyvrtal díru i uvnitř těla. Každé minuty, kdy jsem u něj neseděl, jsem litoval. Cesta do práce? Zbytečná ztráta. Cesta do kina? Proč, když na film kouknu od stolu. Od mámy a jejího lamentování jsem se záhy odstěhoval. Na síti se toho přece tolik děje! Stačí odskočit si a spousta informací se promění, což mě stále znovu fascinuje.
Odjakživa jsem se lidí trochu bál. Stál jsem vždycky opodál a s otevřenou pusou koukal, jak se spolu baví. Na webu jsem našel krásnou alternativu. Komunikoval jsem s půlkou světa a zároveň, pokud mě kdokoli naštval nebo omrzel, stačil klik a ten člověk byl navždy pasé. Ťukal jsem do klávesnice a pomalu přestával rozlišovat den a noc, žaluzie na oknech garsonky byly stále zatažené. Ven z bytu jsem vycházel jen z naprosto nezbytných důvodů a jakmile jsem byl zpět, už ode dveří jsem se vrhal k monitoru. Sotva se bříška prstů dotkla kláves, rozlil se mi po těle teplý, blažený pocit.
Že mám bělmo podlité krví, tváře pohublé a kůži na obličeji šupinatou, jsem zjistil jen díky náhodnému pohledu do zrcadla při cestě ze záchodu. Lekl jsem se sám sebe. Šedé kruhy pod očima mi připomněly, že jsem naposledy spal před dvěma dny. Pravděpodobně mi zasvítila kontrolka. Donutil jsem se opláchnout si obličej, otevřít okno do ulice a sníst zbytky sušenek, to jediné, co jsem ve spíži našel. Takhle to dál nejde, měl bych se aspoň stavit za mámou, domlouval jsem si, když jsem uléhal do postele, malátný a zesláblý. Zítra tam fakt zajdu, utvrdil jsem se, když jsem se po dvacetiminutovém spánku vracel k počítači s pocitem, kolik jsem toho mezitím na síti prošvihnul.
Jsem celý zaprášený od červené půdy a začíná mě bolet celé tělo. Přede mnou se rozprostírá Ponferrada, další prastaré město, kde dneska složím hlavu. Ještě že jsem si na začátku cesty pořídil slamák a hůl. Pro pouť do Santiaga de Compostela jsem se rozhodl v okamžiku, kdy jsem byl díky matce a její dvouměsíční péči jakžtakž zmátořený po kolapsu. Původně jsem vyrazil na obyčejný nákup, ale zvládl jsem jen cestu od dveří do výtahu, kde jsem upadl na podlahu. Víc si nepamatuju, jen že doktoři Na Bulovce pak lomili rukama, kde že jsem přišel k takovému vyčerpání organismu.
Ta jistota, že mezi zdejšími kopci nenarazím na nic podobného počítači, mě uklidňovala a zároveň ponoukala k dalším náročným kilometrům. Noc co noc spím v jiném skromném kamenném hostelu za pár eur. Ano, mami, jsem na světle božím, jak sis přála. Zvládnu to, i když ty jsi mi vždycky vyčítala, že jsem bezvěrec a budižkničemu. Dokážu ti, že můžu být bez toho bzučení procesoru, opakuji si v duchu, když konečně vcházím na velké santiagské náměstí Plaza del Obradoiro. Zcela vyčerpaný, rozbolavělý a hlavně žíznivý. Zbývá už jen pár kroků do cíle. Nalevo si všimnu veliké cedule lákající do internetové kavárny. Otevřenými dveřmi vidím svítit monitory. Zrychlím, minu je a vítězně vejdu do katedrály.
O autorovi| podle příběhu Jakuba Konipase napsala Irena Šťastná
