Sloupky Charlese Krauthammera ve Washington Post přetiskují za drahé peníze dvě stovky dalších médií. Není divu, (nejen) Pulitzerovou cenou ozdobeného komentátora označily před pár lety Financial Times za nejvlivnějšího, a náš oblíbený David Brooks v New York Times dokonce za nejzajímavějšího amerického komentátora. Jeho poslední text se nemohl vyhnout hlavní události týdne: masakru v Tucsonu na mítinku demokratické kongreswoman Gabrielle Giffordsové.
„Obvinění: Masakr v Tucsonu je důsledek ‚klimatu nenávisti‘, které vytváří Sarah Palinová, Tea Party, Glenn Beck, odpůrci Obamovy reformy zdravotnictví a různé jiné temné živly.“
„Rozsudek: Málokdy se v americké politické diskusi objevilo obvinění tak unáhlené, vulgární a nepodložené svědectvím.“
Celý text je neprostupnou polemikou s názory, které prosákly až do zpravodajských textů v českých médiích a které dávají masakr za vinu mimo jiné Sarah Palinové. Krauthammer jde po faktech. Jak už to u zabijáků bývá, Jared Loughner není málomluvný. Avšak v žádném z jeho spisků, vývěsek, videu a jiném třeštění – a také v žádném svědectví od všech lidí, kteří ho znali – není ani jedna zmínka o těchto předpokládaných spolupachatelích vražd. „Nic nesvědčí nejen o tom, že by Loughner byl podněcován k násilí někým z těch, na které se soustřeďují Paul Krugman, Keith Olbermann, New York Times či tucsonský šerif. Nic také nesvědčí o tom, že by Loughner jednal z jakýchkoli vnějších podnětů, politických či jiných, mimo vlastní hlavu.“
Klima nenávisti? Ten člověk žil ve vlastním soukromém klimatu. „Jeho myšlenky neměly vztah k ničemu v našem světě,“ řekl jeho učitel filozofie na koleji Pina Community. „Byl odtržen od reality“, řekla spolužačka Lydia Ali. „Víte, jaké to je, mluvit s někým duševně nemocným, kdo tu zkrátka s vámi není?“ řekl soused Jason Johnson. „Byl jakoby ve svém vlastním světě.“
Krauthammer neváhá s diagnózou (má lékařský diplom z Harvardu a léta se živil jako klinický psychiatr), a ptá se: Může mít Sarah Palinová, která mluvila o „zamíření“ či v některých špatných překladech „sestřelení (targeting) alespoň morální spoluvinu na tragédii? Krauthammer oponuje. Vojenskými metaforami je politický jazyk přesycen (targeting, battleground states), dokonce i samo slovo kampaň znamená původně vojenské tažení. Používání slov, která jsou v politické promluvě běžná, nemůže zavinit běsnění šílence, dokazuje komentátor. Cituje mimochodem výroky z demokratického tábora, včetně Baracka Obamy, v kterých se to noži, pistolemi a střílením jen hemží.
Tím prvním, kdo Palinovou obvinil, byl sloupkař New York Times Paul Krugman. A Krauthammer se ptá: Jak to, že válečná metafora u Palinové je podnětem ke zločinu, a u Obamy ne? Byla snad (slova demokratů) o střílení tím posledním kamínkem, který Loughnera popostrčil k masakru? „Ta otázka je a samozřejmě absurdní – tedy pokud nejste New York Times a nepíšete o Palinové.“ V závěru jde Krauthammer do oponenta bez rukavic: „Původ Loughnerových bludů je jasný: psychická nemoc. Jaký původ mají bludy Krugmanovy?“ *** Kdyby kolega Daniel Kaiser četl Orientaci, asi by se pobaveně zeptal: čte Krauthammer Lidové noviny? Nenapsal to tam někdo, dokonce už hned v pondělí?
*** Fascinující postřehy má ve svých článcích Bjorn Lomborg, asi nejznámější skutečně vědecký klimaskeptik planety. V textu přetištěném ve Slate věnovaném setkání v Cancúnu pochybuje o návodu, který světu nabízejí aktivistické popstars jako Al Gore či Leonardo di Caprio, tedy že stačí snižovat osobní spotřebu energie, aby poklesly emise CO2, a tedy i neblahé důsledky změny klimatu.
Lomborg odkazuje na americké údaje, dle kterých spotřeba energie u myček nádobí poklesla od roku 1990 o 45 procent a u chladniček dokonce o 51 procent (!). A celková spotřeba domácností? Neklesá. „Je to jako se silnicemi,“ říká Lomborg. „Když postavíme nové dálnice, zácpy většinou nezmizí. Jen lidé, kteří dřív raději jezdili jinak, teď sednou do auta...“
Lomborg se odvolává zejména na ekonoma Harryho Saunderse, který ve vědeckém časopise Journal of Physics popisuje třísetletou historii elektrického osvětlení a dochází k kontraintuitivnímu (pro Američany) závěru: čím máme šetrnější svítidla, tím více svítíme.
„To není argument k tomu, abychom teď všichni šli a koupili si Hummera,“ připomíná Lomborg, ale značně se zpochybnila „víra v levné a snadné věci, které jako jednotlivci můžeme pro zástavu globálního oteplování učinit,“ stejně jako víra v „chiméru globální dohody o uhlíkových škrtech, o niž se usilovalo v Cancúnu“.
Lomborg je přesto kategorický: „Ten boj nemůžeme vzdát, ale měli bychom hledat a od politiků požadovat nová, chytrá a účinná řešení.“
***
ROZCESTNÍK Málokdy se v americké politické diskusi objevilo obvinění tak unáhlené, vulgární a nepodložené jakýmkoli faktickým svědectvím
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor Orientace
