Když stoupáte v pražských Košířích úzkou ulicí, zaujme vás opulentní hnědá budova saúdskoarabské ambasády. Ten pravý architektonický zázrak, terasový dům se čtyřmi byty, ale leží o pár metrů dál. Villa Vojanka získala loni národní cenu za architekturu Grand Prix architektů v kategorii Novostavba. „Při návrhu jsem využil principu zahuštěného stavění,“ říká hlavní autor návrhu, architekt Pavel Hnilička ze studia HCA, „jde o to, postavit byty s kvalitou rodinných domů a zabrat při tom co nejméně území.“ Nejtěžší bylo vyrovnat se s velmi příkrým a relativně úzkým pozemkem.
Jeho majitelé (jde o česko-americkou rodinu se dvěma malými dětmi, která si nepřála být jmenována) nechali zbourat vilu ze 30. let a přestěhovali se do mezonetového bytu v posledním patře novostavby. Zbylé tři byty prodali. Když vyjedu na pozvání majitelky do posledního – čtvrtého patra domu, hned z výtahu vstupuji do předsíně. Výtah se ovládá klíčem, nemá tlačítka. Schodiště vede kolem vnější stěny domu, aby nezabíralo místo v obytné části. Je strmé a využívá je pouze maminka majitelky bytu, která nerada jezdí výtahem.
Naproti výtahu leží pokoj pro hosty s vlastní koupelnou a nádhernou komodou v etno stylu, již si manželé přivezli ze svatební cesty na Bali. Dále se vchází do hlavního obytného prostoru, jemuž dominuje hliníková kuchyňská linka a šedá sedací souprava, obě zhotovené studiem Lugi. Velká francouzská okna, která se dají zakrýt venkovními okenicemi, pokrývají tři stěny bytu.
Na jedné straně – směrem do ulice – je terasa (obdobné mají i zbylé tři byty) s dřevěným pochozím roštem, kam ono sobotní dopoledne pěkně praží sluníčko. Příjemněji je na zahrádce, částečně vyhloubené do svahu, s prostorem pro ohniště a grilem, jež leží naproti terase. Přestože se byt o rozloze 265 metrů čtverečních nachází jen několik minut cesty od pulsujícího centra Nový Smíchov, panuje tu – i díky výhledu do košířsko-motolského parku – nebeský klid. „To je lepší než obraz,“ říká paní domu, „nejhezčí výhled na stromy je na podzim, když vše hýří barvami.“
Za kuchyňskou linkou se nachází dlouhá úzká spíž a komora. Do prvního patra vede schodiště zčásti lemované hliníkem. V prvním patře jsou dvě koupelny. Jedna je laděna do černé, druhá do krémové barvy. Podlahy a obložení stěn jsou vyrobeny z umělého litého teraca. Sprchové kouty jsou typu „walk in“, bez vaničky a dveří.
Kromě ložnice majitelů, na niž navazuje jedna z koupelen a šatna, tu jsou dva dětské pokojíky, prádelna, malá posilovna a pracovna. „Je to byt, ale komfort tu máme jako v domě,“ vysvětluje majitelka, „se sousedy se potkáváme jen ve společných prostorách domu. Nic bych neměnila, žije se tu skvěle.“
Spodní část domu je vystavěna z tmavého betonu. I stěny bytu, ozdobené obrazy či bílými řasami od Vitry, jsou ze šedavého betonu. Betonová část má splývat s břidlicovým svahem. Vrchní část, inspirovaná báněmi venkovských kostelů, je pokryta měděnými pláty. „Máme radost, že bydlíme v domě, který je pozitivně hodnocen. Bylo by nepříjemné číst články o novém hrůzném domě v Košířích,“ směje se majitelka, jež tu se svou rodinou žije od října 2007. Architekt Hnilička shrnuje: „Líbí se mi, jak dům zarůstá zelení. Není to stavba, která by jako některé domy vyžadovala po pěti letech rekonstrukci. Doufám, že dům v pořádku vydrží minimálně sedmdesát let.“
