Včera tomu bylo 90 let od prvního československého sčítání lidu. Budilo mnohem větší vášně než sčítání dnešní. Podle hlášení prezidenta zemské správy politické na Moravě prezidentu Masarykovi provedli Němci na severní a částečně jižní Moravě „soukromé sčítání lidu, aby ohrozili správnost úředního sčítání“. Stát zakročil na dnešní poměry tvrdě: Akce byla „v zárodku potlačena rázným zakročením politických úřadů a osoby na ní zúčastněné byly citelně, avšak zaslouženě potrestány“. Šly do vězení. Citovaný dokument z Archivu prezidentské kanceláře z listopadu 1921 pak obsahuje doporučení, aby jim prezident Masaryk neuděloval milost.
I podle úředního sčítání žilo v roce 1921 v českých zemích 2 973 208 Němců z 10 009 587 obyvatel. Při zachování demografických trendů a bez poválečného odsunu by tak dnes u nás nežilo 10 526 685, ale 15 216 517 lidí. Lidnatostí bychom se nesrovnávali s Portugalskem a Tuniskem, ale Nizozemskem a Kazachstánem.
Historik Jan Rychlík v pondělním Právu kritizoval záměr vlády snížit bývalým prominentům důchody. Připomíná vládní nařízení č. 22/1953 „o úpravě důchodů z důchodového zabezpečení a zaopatření osob nepřátelských lidově demokratickému zřízení ze dne 17. dubna 1953“. Podle něj mohly rady národních výborů snížit důchody „význačným představitelům dřívějšího politického a hospodářského zřízení“ a vdovám po nich, jakož i „těm, kdo horlivě sloužili dřívějšímu kapitalistickému řádu a vdovám po nich, jestliže tyto osoby projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému řádu“. Podle tohoto nařízení bylo možné důchody snížit na sociální minimum 700 korun (ve staré měně, v nové to odpovídalo částce 68 korun!), nebo je dokonce odebrat úplně.
Profesor Rychlík oprávněně konstatuje, že připravovaný zákon kopíruje akci komunistů z doby nejbrutálnější perzekuce se stejným cílem: potrestat činitele minulého zřízení. Jeho argumentace by se dala doplnit ještě o jeden aspekt. Podobnost dnešního návrhu s komunistickou praxí není jen na „příjmové “, ale i na „výdajové“ straně. Osoby, které se zvlášť zasloužily o „socialistický“ řád, byly odměňovány tzv. osobními důchody, jejichž výši určovaly orgánu ÚV KSČ. Není mi známa žádná studie na toto téma, ale podle článku, který uveřejnil v listopadu 1989 v samizdatových Lidových novinách Rudolf Zukal, dostávalo osobní důchod v roce 1950 na čtyři tisíce zasloužilých straníků. V roce 1968 jejich počet klesl na tisíc, ale za normalizace začal prudce narůstat: v roce 1987 šlo již o 13 tisíc osob, které si mezi sebou ročně rozdělily 341 milionů Kčs.
Nyní by tedy podle záměru vlády měli mít nárok na „osobní důchody“ zasloužilí protikomunističtí odbojáři (aby nedošlo k záměně pojmů, připomeňme, že bývalý političtí vězni v uplynulých dvaceti letech dostali několikrát zvláštní příspěvky). Kam se za dvacet let ztratilo heslo listopadu 1989 „nejsme jako oni“?
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
