* LN Připravovali vás rodiče cíleně na to, že budete jednou firmu řídit? Budovali u vás pocit sounáležitosti se značkou? Chápu, že je tato otázka ztížena tím, že Petrof byl znárodněn...
Pocit sounáležitosti se značkou jsme měli jako děti odmalička. Tatínek a děda nám hodně vyprávěli, jak to bylo dříve, před znárodněním. Ukazovali nám staré fotky, pouštěli rodinné filmy a vyprávěli. Měli jsme dost jasnou představu, jak tvrdě se museli naši předci připravovat na pozice v továrně. Můj děda například studoval ve Švýcarech v lyceu s Tomášem Baťou, kde se učil nejen všeobecnému vzdělání, ale hlavně ekonomice a jazykům. Díky tomu mluvil několika světovými jazyky a držel korespondenci se svými přáteli po celém světě. V lyceu bylo však velice přísné vedení a drsné podmínky. Spalo se na dřevěných palandách pouze s dekou, šestnáctihodinový denní režim. Bylo to účelové, aby se děti z „dobrých“ rodin učily poznávat i tvrdé podmínky a byly dobře připraveny do života. Škoda že děda byl po absolvování studií a praxe v zahraničí jen tak krátce v továrně, když přišlo znárodnění. Zbytek života prožil v komunismu za krutých a nedůstojných podmínek. Zemřel v květnu 1989, bohužel se nedožil sametové revoluce. My se sestrou jsme žily v komunismu. Rodiče se nám snažili poskytnout maximální vzdělání, jazykové, hudební, sportovní vybavení, ale nechystali nás na vedení firmy. To bylo tehdy nemyslitelné.
* LN Čeští podnikatelé podle průzkumu raději volí předání firmy investorovi než předání svým potomkům. Uvažovala někdy nad tím i vaše rodina?
Myslím, že naše rodina se nedá označit za typické „české podnikatele“. Vnímáme firmu jako určitý odkaz našich předků, pokračování tradice. Něco, co tady léta fungovalo, potom bylo násilně na 50 let přerušeno a co bylo po roce 1989 opět obnoveno. Můj tatínek firmu sedm let privatizoval, výsledkem bylo, že jsme v restituci získali čtyři procenta továrny, zbylých 96 procent jsme si museli koupit. Takže vlastně začala nová éra podnikání. Jelikož já jsem byla nejstarší ze sourozenců a tatínek po dlouholeté, vyčerpávající privatizaci potřeboval pokračovatele, změnila jsem obor a nastoupila do továrny tátovi pomoci. Co se týče investorů, určitě se jim nebráníme. Problém je ale v tom, že když pak proniknou do detailů piano byznysu, většinou to vzdají nebo řeknou: „Přesuneme výrobu do Číny a budeme na tamní piana dávat nálepku Petrof.“ Ale to také nefunguje dlouhodobě, takže zatím žádný investor, který by uměl udržet „evropskou pianovku v Česku“, nepřišel.
* LN Zmiňujete, že zatím nepřišel žádný investor, který by dokázal udržet pianovku v Česku... Kdyby přišel, zvažovali byste prodej rodinné firmy takovému investorovi?
Zvažovali bychom možnost investičního partnerství, nikoli prodej podniku.
* LN Analytici tvrdí, že jedním z důvodů, proč se podnikatelé rozhodují pro investory, je fakt, že jejich děti nepočítaly s převzetím firmy a svůj život si zařídily podle svého. Neřešila jste podobnou otázku?
Řešila, ale přizpůsobila jsem se kompletně tátově přání. Vystudovala jsem farmacii, měla jsem skvělé místo, a přesto jsem se rozhodla opustit obor a nastoupit do továrny. Měla jsem prostě pocit, že to musím udělat a navázat tak na rodinnou tradici.
* LN Dalším častým problémem je dilema, kdy se podnikatelé rozhodují, zda pokračovat v tradici a předat dětem firmu, či naopak jim dopřát kvalitnější životní styl, než je ten podnikatelský, stresující a vyčerpávající. Řešila vaše rodině něco podobného?
Ano. Když můj tatínek privatizoval továrnu s příbuznými, ne všichni chtěli začít podnikat. Někteří z nich vystoupili hned na začátku a pokračovali dále ve své práci a ve svých životech beze změny.
* LN Budete chtít předat značku svým dětem?
Ano, to bych moc ráda udělala. Znamená to však, že piano byznys v Evropě přežije a že naše děti budou mít ochotu se značkou Petrof dále pracovat.
* LN Budete se snažit svého nástupce nějak připravovat? Vzbudit v něm zájem o značku?
Máme osmnáctiletou dceru a šestiměsíčního syna. Dcera navštěvuje jazykové gymnázium a ráda by studovala po maturitě na VŠE v Praze, obor zahraniční obchod. Již třetím rokem se mnou absolvuje mezinárodní hudební veletrh, zná většinu našich obchodních partnerů. Vzhledem k tomu, že se u nás doma často diskutují pracovní záležitosti, je plně v obraze, co se děje v továrně. V létě v rámci brigády pomáhá babičce na piano salonu prodávat piana. Svoje první pianino prodala, když jí bylo šestnáct. Rozhodnutí ale bude na ní.
* LN Studie, které se zabývají rodinnými firmami čistě pragmaticky, tvrdí, že čím větší počet potenciálních nástupců, tím větší pravděpodobnost, že jeden z nich firmu převezme. Tím nechci vyzvídat nic soukromého, ale jaký je recept rodiny Petrofů?
Náš malý syn se sice jmenuje Antonín, po zakladateli firmy, ale netroufnu si říci, jaké bude mít dispozice. Faktem je, že hudbu vnímá velice pozitivně, hlavně když mu tatínek hraje na housle nebo maminka či děda na piano.
