Přemysl Blažíček, Jaroslav Kolár, Jan Lehár, Mojmír Otruba, Zdeněk Pešat, Aleš Zach. Co mají společného? - To, že jde o jména významných bohemistů s řadou publikací. Všichni pracovali na Lexikonu české literatury a všichni tuto práci opustili, aniž by se zastavila. A to neudělala dokonce ani po odchodu hlavních redaktorů prvních tří svazků: Vladimíra Forsta a Jiřího Opelíka.
Jiné jméno: Jitka Pelikánová. Na obálkách vědeckých publikací se nevyskytuje, a přesto je to žena mnohem významnější. Proč? Protože kvůli ní Lexikon končí. Urazilo ji totiž ředitelovo rozhodnutí, že nebude dostávat mzdu z institucionálních, ale grantových prostředků. Týmu vedenému Lubošem Merhautem to pak stačilo, aby Lexikon demonstrativně zrušil a vzdal se také grantu ve výši milion korun ročně. Marně je vedení Ústavu pro českou literaturu přesvědčovalo, marně jim nařizovalo Myslící čtenář se musí zarazit: „To je neuvěřitelné. Vědec přece nezlikviduje vlastní projekt kvůli takové prkotině!“ - Opravdu, něco takového neudělá pokud pro něj ovšem demonstrativní autodestrukce není přitažlivější než pokračování práce. Je to přece tak působivé: s pořádným ohňostrojem zaniknout a ještě po sobě zanechat iluzi: „Co jsme mohli udělat, kdyby nás tenkrát nezničili!“
Takovéto gesto musíte pochopitelně opentlit působivou kampaní, aby veřejnost pochopila, že jste to nebyli vy, ale „oni“, kdo to zavinil. Kdo? - No přece autoritativní moc, která z plezíru zlikvidovala pravou vědu, kterou jsme „my“. Do funkcí dosazení diletanti, kteří z předpojatosti či závisti ničí vše, na co sami nemají. Nezbytné je ovšem také diskvalifikovat „vůli hlasovací většiny“, tedy zmanipulovaných a zkorumpovaných pitomců, kteří v daném ústavu tvoří shromáždění vědeckých pracovníků a nejsou schopni akceptovat „naši, tedy obecně platnou pravdu. A takoví nám chtěli mluvit do toho, co chceme a máme dělat! To není prkotina. Tady jde o vědecké a morální zásady!“
Přijetí této optiky rodí přesvědčení, že účelová slova jsou víc než fakta (která si čtenář nemůže zkontrolovat). Proto lze tvrdit, že v grantu nebyly peníze. Proto lze ztotožňovat stávající tým s těmi, kdo na projektu pracovali před nimi. Proto lze kritizovat, že ředitel s dotyčnou pracovnicí věc neprojednal (přestože ona písemně odmítla pozvání s tím, že je ochotna se sejít, až dostane „vyrozumění o změně rozhodnutí“). Proto lze poukazovat na neodbornost rady (ve složení M. Balaštík, J. Holý, D. Hodrová, P. Janáček, P. Janoušek, L. Merhaut, M. Přibáň, J. Trávníček a J. Wiendl). Proto lze dojímat tím, že z ústavu jsou vyhazováni mladí pracovníci (přestože všem bylo nabídnuto pokračování smlouvy). Proto lze tvrdit, že s Lexikonem končí lexikografie, přestože v ústavu už v této chvíli úspěšně souběžně běží jiný lexikografický projekt (www.slovnikceskeliteratury. cz)
Nevědět, o co jde, hned bych spěchal podepsat petici proti takové zvůli!
Nositelé jediné pravdy Pravda je ovšem jiná. Daný ústav není rejdiště temných sil, ale pracoviště řídící se demokratickými principy. Suverénem v něm jsou vědci, kteří volí radu pracoviště, ta pak má rozhodující slovo při výběru ředitele. A protože voliteli jsou špičkoví odborníci, lze předpokládat, že si nadřízené vybrali po zvážení jejich profesních, vědeckých a manažerský kvalit. Ředitel a rada pak mají právo i povinnost pracoviště řídit po stránce odborné, personální a finanční, a to i v případě, že část zaměstnanců jejich autoritu odmítá.
Co se to tedy v Ústavu pro českou literaturu stalo? - Někteří se rozhodli, že je třeba svrhnout stávající vedení. Se svými názory však neuspěli ani při volbě rady, ani při výběru ředitele. A nepodařilo se jim je prosadit ani prostřednictvím odborové organizace, kterou si založili, aby mohli mluvit jménem všech zaměstnanců - za členy ovšem přijímali jen ty, kdo předem podepsali souhlas se společnou nenávistí. (Ostatním zaměstnancům tak nezbylo než si založit druhou, mnohem početnější odborovou organizaci. V tom jsme asi jediné vědecké pracoviště na světě.)
Když se „nositelé jediné pravdy“ dostávali do stále větší izolace, našli si zbraň velkého kalibru. Opřeli se o tezi: „My jsme Lexikon a Lexikon jsme my. Nikdo nás tedy nemá právo řídit a kontrolovat, jakkoli o nás rozhodovat. A když to takto nebude, tak Lexikon zrušíme.“ Neskrývané opovržení ke zbytku ústavu a patologický pocit křivdy a strachu z toho, že „nás chtějí zničit“, stvořily nenávist tak silnou, že pak už stačila jen nepatrná záminka k tomu, aby se tým změnil v sebevražednou sektu, která dá před prostorem pro práci přednost zničení nepřítele. A to i za cenu bomby na vlastním těle.
Nevěříte? Tak se ptejte, proč v petici, kterou tito lidé iniciovali, chybí jakýkoli požadavek a proč se nestala mediální záležitostí už v době, kdy se ještě jednalo. Proč čekala až na okamžik, kdy může způsobit jediné: zničit vlastní pracoviště. To by totiž teprve bylo vítězství!
***
Takovéto gesto musíte opentlit působivou kampaní, aby veřejnost pochopila, že jste to nebyli vy, ale „oni“, kdo to zavinil
O autorovi| PAVEL JANOUŠEK, ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR
