Když ležíte v nemocnici na společném pokoji, chtě nechtě se mezi vámi vytvoří intimní atmosféra. Každá z žen přesně ví, co vás bolí, jak se k vám chová lékař při vizitě, kdy jdete na záchod a jestli můžete sníst ráno rohlík.
Kromě tématu „jak jsem rodila své první-druhé-třetí dítě“ a kromě chorob vlastních, dětských i manželových se záhy dostaly na přetřes potíže s barvením vlasů. „Já to nestihnu. Co mám dělat?“ řečnicky se ptala padesátiletá paní, říkejme jí Jana, na lůžku vedle mě, když jí lékař oznámil, že z nemocnice odejde nejdříve za čtrnáct dní. Nešlo o mytí oken, pečení cukroví či účetní uzávěrku: šlo o nabarvení vlasů.
Její blond barva se totiž pomalu, ale jistě vzdávala svého místa ve prospěch šedin. „Šedá barva na vlasech? Vždyť to je naprosto hnusný,“ prohlásila dotčeně, když jsem jí navrhla, ať se na barvení vlasů protentokrát vykašle.
Abyste se nepletli: rozhodně nejsem vyznavačka takzvané přírodní krásy, jež podle některých spočívá v tom, že čím méně produktů (nejlépe žádné) na sebe žena v průběhu plynutí času aplikuje, tím lépe. Pocity paní Jany si umím živě představit. Když jsem před pár lety během povodní našla ve své hlavě dva šedé vlasy, byla jsem pěkných pár dní ve stresu, a to rozhodně ne ze stoupající Vltavy.
Podle reprezentativního výzkumu MML-TGI za rok 2006 si barví vlasy 43 % Češek. 12 % udává jako důvod šednoucí skráně. Čeští muži zatím na chuť barvě nepřišli – svou přirozenou barvu zakrývají pouhá tři procenta.
Obliba barvení vlasů u žen dosahuje vrcholu kolem padesátky a zhruba po šedesátce začíná klesat – vlasy si barví třetina žen ve věku 65 let, ale více než polovina padesátnic. Kladná odpověď na otázku „Barvíte si vlasy“ nesouvisí ani s výší příjmu, ani s tím, zda žena žije na venkově či ve městě. Češky s nepřírodní barvou vlasů o sobě tvrdí o něco častěji než ženy nenabarvené, že chtějí působit mladistvě, být krásné a vyniknout.
Ve Spojených státech před dvěma lety vzniklo sdružení žen, jež bojují za šedou barvu vlasů. Před několika měsíci vydala knihu s názvem Going gray (Jak zešednout) novinářka Anne Kreamerová: rozhodla se, že si přestane barvit vlasy nahnědo a nechá vyniknout své šediny. Podle fotografií vskutku vypadá s přirozenými šedými vlasy lépe; důvodem však může být to, že s vlasy nabarvenými vyhlížela naprosto příšerně.
Anne Kreamerová (na základě výzkumu, ve kterém měli respondenti určovat věk žen s šedými vlasy a těch s nabarvenými vlasy) vyvrací jeden častý mýtus: totiž ten, že šedovlasá žena vypadá starší, než kolik jí ve skutečnosti je. Nevypadá. Ale pokud ta samá žena nosí barvu zakrývající šediny, působí zhruba o tři až pět let mladší. Anne Kreamerová (49), matka dvou dcer, která je v současné době na volné noze, se rozhodla bojovat pomocí šedin proti všeobecnému kultu mládí, strachu ze stárnutí a potažmo smrti. „Žena, která nezakrývá své šediny, už vzdala život,“ vyrazil autorce knihy Going gray dech jeden její známý, hollywoodský scenárista. Jak upozorňuje sama Kreamerová, v Los Angeles si jako na jediném místě ve Spojených státech připadala s vlastní barvou vlasů značně nepatřičně. Estetika Hollywoodu prostě s něčím, jako jsou šedé vlasy, nevyhlazené vrásky, prsa nevycpaná silikonem a neodsáté špeky, vůbec nepočítá. „Zdá se, že jediné, čím může dnes žena provokovat, jsou šediny,“ myslí si Anne Kreamerová. Má svým způsobem pravdu: zatímco v roce 1950 si barvilo vlasy pouhých deset procent Američanek, dnes je to až 75 procent.
Barva na vlasy na bázi peroxidu byla vynalezena ve Francii už na sklonku 19. století, ale teprve druhá polovina 50. let přinesla revoluci: firmy vymyslely barvu, která byla k vlasům šetrnější a hlavně se dala víceméně pohodlně aplikovat doma. Ušetřila tedy ženám čas strávený u kadeřníka a zároveň vyšla levněji, takže splnit si svůj barevný sen mohly ženy všech příjmových skupin. K masovému rozšíření barvených hlav pomohly reklamní kampaně, jež ženám vtloukaly do hlavy, že barvit si vlasy není nic divného. I pomocí sloganů typu „Barva na vlasy, která je tak přirozená, že pouze kadeřník zná pravdu“ či „Poslali přece muže na Měsíc. Proč by neuměli zakrýt mé šediny tak, aby nikdo nic nepoznal?“
Trh s výrobky, jež slouží péči o vlasy, patří k nejrychleji rostoucímu segmentu obchodu s kosmetikou ve Spojených státech už od 90. let minulého století. Jakmile si totiž člověk (počítejme i ono zanedbatelné procento mužů – ostatně podle pánských časopisů patří k naprostému faux-pas ukázat šednoucí chlupy na hrudníku) začne barvit vlasy, dostává se do začarovaného kruhu: nejen že musí pravidelně chodit ke kadeřníkovi či kupovat barvu, aby zakryl odrosty, ale potřebuje speciální kúry, balzámy, šampony a kondicionéry, aby se vlasy nelámaly a aby nepůsobily jako koudel, ale alespoň přibližně jako to, co míval člověk na hlavě, než začal aplikovat barvu.
„Ženy se bojí, že kvůli šedým vlasům přijdou o atraktivitu,“ píše Anne Kreamerová. A dodává: Zbytečně. Ostatně jak napsala spisovatelka Eve Claxtonová v americkém Vogue: „Ukázat své šediny je jediná skutečně vzrušující věc, jakou žena může se svými vlasy udělat.“
