Německou premiéru kniha již měla v Muzeu moderního umění v Pasově, na vernisáži výstavy Josef Váchal a Alfred Kubin: Šumava -Böhmerwald, která trvá do června. Milý příteli, žasnu! Váchal, mystický cyklus prvního řádu, zrozený z téhle doby - v přímé linii z Apokalypsy svatého Jana, přes Dürera, Blakea a další. A dokonalý výraz formy, lidový dřevoryt. Toto významné dílo je mi útěchou, dodává mi odvahu v těchto dnech, které jsem už považoval za ztracené, napsal výtvarník Alfred Kubin o Váchalově Šumavě umírající a romantické v roce 1944. Nakladatelství Paseka dnes žasne nad něčím jiným: stejnou knihu totiž vybavilo reklamním sloganem „Největší kniha po Codexu Gigas“.
Sám Váchal uváděl na konci svých autorských knih suchá fakta, která v případě Šumavy svědčí o mimořádné pracnosti a řemeslném ztvárnění: „Text k této knize napsal, z 8014 řezaných a odlitých liter vysázel, 74 barevnými dřevoryty (celkem v 544 barvách tištěnými) doprovodil, vytiskl a vydal celkem v 11 výtiscích dřevorytec Josef Váchal, v době od 11. července 1928 do 3. května 1931.“
Původní cena byla 15 000 korun, ale autorovi se zdaleka nevrátilo ani to, co investoval do materiálu, natož do práce, o nevyčíslitelné umělecké hodnotě ani nemluvě. „Plnou cenu autorovi zaplatil prý jen kníže Schwarzenberg z Hluboké - veřejné instituce ji získaly daleko levněji,“ píše znalkyně Váchalova díla Marie Bajerová.
V dnešní době vlastní různá česká muzea a archivy pouze šest z jedenácti výtisků -z toho tři svázané. Jeden ze tří nesvázaných z Muzea Šumavy v Kašperských Horách a Sušici je vystaven list po listu právě na výstavě v Pasově, spolu s dalšími šumavskými díly Váchalovými a Kubinovými.
Nakladatelství Paseka hodlalo Šumavu umírající a romantickou vydat už počátkem 90. let, tento sen si splnilo až letos. V původním obřím formátu 480 x 640 milimetrů (o hmotnosti 20 kilogramů) vychází ve 200 výtiscích, které se prodávají za 35 000 až 40 000 korun. Nejde o faksimile, tedy přesnou kopii, protože Váchalův postup ručního sázení je neopakovatelný, ale o kvalitní fotoreprodukci s ruční vazbou ze dřeva nebo kůže. Toto vydání ocení skalní fanoušci Váchala, bibliofilové a lidé se smyslem pro dlouhodobé investice.
Nejde však pouze o gigantickou raritu. Kniha současně vychází i ve zmenšené, čtenářsky a cenově přístupnější verzi. Čtení zmenšeného „dutého“ Váchalova písma (s dvěma liniemi místo jedné) je sice obtížnější, spíš je namístě mluvit o prodírání se houštinami, ale čím déle postupujeme, tím méně tuto nesnáz vnímáme jako vadu. Sám Váchal dlouhých toulkách Šumavou ve 20. letech ušel stovky kilometrů i těžko dostupnými místy, zažil bouře, deště, bloudil v bažinách a z vrcholků hor pozoroval východy slunce - a tyto zastávky a prožitky podrobně a barvitě líčí i ve své knize. Ta pomalá chůze knihou je přiměřená. Není to text, ale skutečný les obrazů, slov a symbolů, kde „vůně, barvy, zvuky odpovídají si“.
Vodní říše Váchal po Šumavě neputuje v kruhu jako jeho umělecký předchůdce Hokusai o sto let dřív kolem hory Fudži (cyklus 36 pohledů na Fudži) ani po souvislé cestě jako Hirošige mezi Tokiem a Kjótem (53 zastávek na trase Tókaidó). Na cestě takřka nepotkává lidi ani zvířata, ale jen stromy, pařezy a pahýly. Ponejvíce se dívá na Šumavu „zevnitř“, zblízka, někdy od kořenů stromů, jindy z vrcholů do dálek. Řád cyklu neurčuje zřetelná trasa nebo bod, ale čas. Josef Kroutvor mluví o této knize výstižně jako o symfonii. Sledujeme Šumavu čtyř ročních období v různých denních i nočních hodinách, v dramatických proměnách.
Romantika zdůrazňuje extrémy. Ve Váchalově knize se stále přelévají dvě krajnosti: život a smrt.
Jeho Šumava „zblízka“ je plná temných obrazů - ocitáme se v místě tlení rostlin i skal, věčných mlh, vývratů, bahna a slatí ve stovkách odstínů hnědé a zelené. „Tisíce churavých smrčků zakleto, nakloněných k zemi větvemi rozčechranými, plnými příškvarků nabotnalého lišejníku, rakoviny rostoucí pod olověnou, z hlubin bahnisk a rašelinišť zvedající se špinavě bílou parou, nádory formované miliony úderů kapek, vodní, z oblak se řinoucí hmoty.“ V tomto procesu neustálého porušování a zániku nenalézá žádnou útěchu, podobně jako „nitro porušené skepsí“ se Váchal při pohledu na bažiny „odříká blaženství Demlů a Březinů; bzdí na splynutí v jediném souzvuku“.
Základním živlem Šumavy je mu voda ve všech skupenstvích: stojatá, tekoucí, padající a hlavně ta, kterou vše dýchá. „Poutník, za všech dob jich vlády krajinami procházeje, rozeznává mlh měkkých, lehajících a hebkých, válejících a šlehajících dle taktu větru; jest však též mlha těžká, dusivá a řídká; jiná pak prášící, nenepodobná v drobném vydání ostré sněhové a ledové metelici.“
Naproti tomu Šumava „zdálky“, z vrcholů a za světla, otevírá jasné, ne-li harmonické průhledy ve fantastických barvách, se žlutou, růžovou či tyrkysovou atmosférou, s modrými horami a fialovými stromy. V kompozici pasovské výstavy se stal centrem cyklu pohled z Třístoličníku až k Alpám. Nad temným lesem se vlní obloha, vzdálené hory a světlo - a přitom vidíme oceán. Na jiných obrazech je však už zase neviditelný, jako stálá hrozba náhlé bouře nebo povodně, při níž se šumavské podzemní a oblačné moře může rozlít.
Obě Váchalovy krajnosti k sobě patří. Výše napadený Jakub Deml už v roce 1912 Váchalovi psal: „A ve Vás jest - ve Vás jsou místa - ve Vás jest místný i časový prostor, ve kterém žili Adam a Eva. Ve Vás jest krajina, která, počítáme-li od shora dolů, jest sedmou vrstvou zemskou, naši současníci říkají tomu vrstva uhelná, a zdá se jim to černé a zkamenělé, avšak Vaše a moje zraky vidí v tom šírou, jako samota čistou, jako svoboda plnou krajinu.“ K člověku od lesa Váchal sám už v deníku z roku 1913 píše, jak se stále „potácí mezi Bohem a ďáblem“. I v této knize potkáváme několik přízraků, božstev a démonů. V kontrastu s trpícími, někdy zuboženými, ale vždy důstojnými stromy vynikne, jak Váchal vykresluje lidskou postavu často v podobě znetvořené nebo karikaturní, jako mátohu nebo strašidlo. Lidem z měst a turistům v textu Šumavy nejednou spílá za neustálou snahu zužitkovat a vykořistit krásu divokých lesů, upravit vše k pohodlí a obrazu svému, nahradit přírodu zahradní architekturou, aby vypadala jako „Mírové náměstí na Vinohradech“.
I v této knize, hned v jejím úvodu, najdeme polomystifikující a poloblouznivý satanismus, který je u Váchala rubem zbožnosti, stejně jako jeho ideje o silném jedinci. V sousedství konkrétních popisů šumavských vůní a mlh se však jeví skoro vybledle, jako něco, co si Váchal přinesl do hor už z města, kterým tak pohrdal.
Docela jiný tón však volí, když přímo před sebou vidí smrky marně zápasící s větrem: „U násilnou smrtí zahynuvších vyráží slza krůpějemi pryskyřice... Ve slatích, kde podmínky existenční i kosodřevinám nevalné, je zánik smrčin tím tragičtější: poražení ani sílu k slzám více již nemají.“ Váchalovi je strom stromem, ale současně v něm vidí i zakletého plačícího člověka, aniž by svůj soucit vyjádřil přímo.
Jestliže tedy na začátku knihy Josef Váchal píše čtenáři, že je dřevorytec, a ne básník, klame. V této vylidněné knize se slovem i obrazem přiblížil podobě člověka možná nejvíc - tím, že se od něj navenek vzdálil. Ve stromech, horách i bažinách vykreslil duševní portrét Šumavy. Ale současně nám ukázal bohatě prokreslený autoportrét Josefa Váchala, který ani známé „váchalovské“ masky nemohou zastřít.
KNIHA TÝDNE Šumava umírající a romantická
Josef Váchal Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2008. 288 stran.
