Ale vážně. Během čtyř veletržních dní se bylo možné setkat s polskou literární smetánkou, včetně skoro devadesátileté, stále velmi vitální a jednu cigaretu za druhou tahající laureátky Nobelovy ceny Wislawy Szymborské. Byl tu i polský literární „mozartek“ Dorota Maslowska, která se přišla podívat do Divadla Na zábradlí, kde zkoušejí její divadelní hru Dva chudáci Rumuni, co mluví polsky (bude se hrát anglicky s českými titulky, globalizace postupuje...); byla tu „magická realistka“ z polsko-českého pohraničí Olga Tokarczuk, byla tu super hvězda východní „fantasy galaxie“ Andrzej Sapkowski, který mi na pohled připomínal středoškolského učitele fyziky.
Já jsem měl domluvený sraz s Michalem Witkowským, autorem až výstředně otevřené výpovědi o životě, názorech a zálibách polských homosexuálů, románu, který se polsky jmenuje Lubiewo a tady vyšel před dvěma lety ve skvělém překladu Jana Jeništy pod názvem Chlípnice (vydalo Agite/Fra, možná to ještě budou mít).
Přiznám se, že když jsem do Průmyslového paláce v sobotu přicházel, především jsem si přál nepotkat svého milého známého Macieje Szymanowského, ředitele Polského centra v Praze, jehož konzervativních (v polském slova smyslu) názorů si vážím, ale nebyl jsem si jistý, zda by právě on ocenil můj výběr. Samozřejmě první, koho jsem potkal, byl on. V ruce držel právě vydané sborníky současné polské politické esejistiky (Pravým okem a Návrat člověka bez vlastnosti).
Bylo jasné, že v takové situaci si není možné vymýšlet a je nutné přiznat barvu: „Mám sraz s Michalem Witkowským... ehm“. Reakce byla nečekaná: no to je skvělé, on je velmi inteligentní, je to gay, ale takoví ti gay aktivisti ho nemůžou ani cítit. Pro ně je příliš ironický a oni nesnášejí sebeironii, řekl mi polský konzervativec, můj dávný kolega z časů Respektu.
Ony byly nejsmutnější Upřímně řečeno náš hovor začal trochu nešťastně. Vzal jsem do ruky české vydání Chlípnice, na jehož zadní obálce je autorova fotografie. Je na ní poněkud démonicky stylizovaný štíhlý mladík s účesem a la punk, s nímž by mohl vystupovat v nějaké temné gothické rockové kapele. „Málem bych vás podle téhle fotky nepoznal,“ začal jsem nešikovně. „Dzenkujem bardzo...,“ řekl nyní podstatně kulatější Witkowski a zatvářil se tak, jak to popisuje u svých hrdinů, když jim něco není zrovna po chuti. „Ne, pardon, já jsem to myslel jinak, chci se vás zeptat, co se změnilo od té doby, co jste v roce 2006 vydal tuhle knížku, Chlípnice.“
„Stal jsem se šéfem mafie literackiej“ řekl Witkowski a máchnul kolem sebe, kde šel zrovna jeho kolega Janusz Rudnicki, autor skvělých povídek, které vyšly pod názvem Smrt českého psa. Pak začal: „To jsem byl skoro o deset let mladší... Tehdy jsem vydal první knížku povídek, ta zatím žádný zvláštní ohlas nevyvolala. Začal jsem psát Chlípnice, to už jsem ale věděl, že to bude moje téma. Nabízela se tady obrovská, nepoznaná a v Polsku zcela literárně neobjevená látka: zanikající svět polských homosexuálů, žádných moderních sebevědomých gayů s vysportovanými těly, co jezdí do Německa na gay parade, ale obyčejných buzen, těch lidí zvyklých žít na okraji, v přítmí, ve sklepních prostorech, napůl v ilegalitě, stále riskujíce, že je nějaký chlápek heterouš zmlátí nebo že je sebere policajt za pobuřování. Ale to jim paradoxně vlastně vyhovovalo. Nějak se s tím naučili žít, vlastně jim to umožňovalo cele se soustředit na to jedno.“
„A to bylo co?“ zeptal jsem se, i když jsem to jako čtenář jeho knížky věděl.
„Chuj.“ Odpověděl prostě jedním slovem Witkowski. A odmlčel se.
„Chápu,“ řekl jsem a chvíli měl problém položit další otázku. „Mimochodem slovo chuj je i v polštině rusismus, že?“ navázal jsem.
„Jo, asi jo, máme proto to samozřejmě svá polská slova, jako určitě máte i vy“. (Kývl jsem). „Ale slovo chuj odpovídá té situaci v mé knížce. Nejoblíbenější byly chuje sovětských nebo prostě ruských vojáků z posádek rozmístěných do roku 1993 v Polsku. Když pak odtáhli, výrazně stoupl mezi homosexuály počet sebevražd. Skutečně to některé postavy mojí knížky těžce nesly. Bylo to, jako když jim odjíždí největší láska jejich života, mnohočetný předmět touhy v zapařených mundúrech vonících kasárnami a kolomazí.“
„Vlastně by se dalo říct, že vaši homosexuálové byli předchůdci současného polsko-ruského sblížení, které nastalo po nešťastném pádu letadla,“ řekl jsem.
Taky tak by se to dalo interpretovat. Mimochodem víte, že právě tito homosexuálové, o kterých píši, byli věrnými voliči konzervativní pravice bratří Kaczynských? Také oni byli před měsícem nejsmutnějšími lidmi v zemi. Prezidenta upřímně milovali.“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ řekl jsem.
„Jsou totiž velmi konzervativní, mnozí bigotní. A vlastně by jim nijak nevadilo, kdyby byla homosexualita znovu pronásledovaná, protože by se vrátily ty sklepní, záchodkové poměry, ve kterých se dobře vyznali. Jim vážně nejde o žádná gay práva, oni nepůjdou nikdy do průvodu, ostatně moderní gayové by je tam neradi viděli, neboť se za ně stydí. Oni si nikdy nebudou pořizovat oblečky v gay shopech. O tohle jim opravdu nejde, je zajímá jen to jediné. V tom mi připadají jaksi pravdivější, alespoň pro literaturu.“
„A asi je s nimi taky větší legrace,“ řekl jsem. „Z vaší knihy je to znát.“ „Jo, hodně jsem se mezi nimi nasmál.“ Ostatně nedaleko odtud, na Letné, bylo místo, možná ještě je, kde se scházeli jejich pražští protějškové. Třeba byste se tam mohl jít po skončení oficiálního programu podívat, navrhnul jsem.
„Ne, dzenkujem bardzo. Mám spíš představu, že bych večer strávil s nějakým mladým českým klukem,“ řekl polský spisovatel Michal Witkowski a udělal hlavou takový pohyb, za kterou by se nemusela stydět ani ta nejnáročnější chlípnice z jeho knihy.
Popřál jsem mu mnoho zdaru a myslel na to, jak se tenhle rozhovor bude líbit Maciejovi.
