Giovanni Segantini (1858-1899) je složitá a těžko zařaditelná osobnost. Je sice známý jako velký malíř horských scenerií, malíř těžkého života obyvatel hor. Dosud však bylo jeho místo v dějinách moderního umění určeno dost nejasně. Tak je to vlastně i s jeho státní příslušností: Segatini (to není chyba, opravdu se tak jmenoval) se narodil v roce 1858 v Arcu u Lago di Garda, tedy v italském Trentinu. Zde ale začíná jeho celoživotní problém - Arco a celé Trentino patřilo tenkrát do rakousko-uherské monarchie, stal se tedy Rakušanem. Když mu bylo sedm let, zemřela matka a otec jej svěřil do péče jeho nevlastní sestry. Jen o rok později zemřel i otec - a nevlastní sestra požádala o zrušení rakousko-uherského občanství - ale nepožádala o udělení italského, a Segatini tak zůstal po celý život bez legálních dokladů i občanství.
Bídné dětství řešil útěky z domova, až v roce 1874 se ocitl v Miláně s úmyslem stát se malířem. Začátky obtížné, večerní kurzy, práce u malíře Luigiho Tettamanziho, postupně se dostal na milánskou Accademii studovat malířství. V roce 1879 si přidáním jednoho „n“ změnil jméno na Segantini, seznámil se také s milánským galeristou Vittorem Grubicym de Dragon. Bylo to šťastné setkání - Grubicy se stal Segantiniho prodejcem, důležitým promotérem, ale i finančním podporovatelem. Ve stejném roce poznal i Luiginu Pierinu Bugatti (blízká příbuzná konstruktéra automobilů), která zůstala jeho partnerkou až do konce jeho dní. V dalším roce se stěhují do Pusiana a tam se postupně narodily jejich čtyři děti. Finanční problémy, ale i krása hor, do kterých se zamiloval v okolí Savogninu, byly důvodem stěhování celé rodiny do švýcarského kantonu Engadin.
V Savogninu se začal intenzivně věnovat malbě velkých formátů převážně s náměty ze života místních obyvatel. Tehdy ho také Grubicy seznamuje s novou technikou, která mezi italskými malíři dostala označení divisionismus. Ta na rozdíl od pointilismu nestaví malbu z maličkých barevných bodů, ale z krátkých barevných čárek.
Nová technika, náměty z prostého života i monumentální alpské scenerie znamenaly dobré přijetí jeho díla na mezinárodní scéně. Již v roce 1889 byl jeho obraz Krávy u napajedla odměněn zlatou medailí na pařížské světové výstavě. Kromě řady výstav znamenala retrospektiva v milánském Castelo Sforzesco v roce 1894 další vykročení na mezinárodní uměleckou scénu. Mezinárodní věhlas ho ovšem neuchránil od všedních strastí: daňové problémy v Engadinu, ale hlavně stále nevyjasněný občanský status donutil Segantiniho k dalšímu stěhování. S celou rodinou se přestěhoval do tehdy malé a zapadlé vesničky Maloja v Horním Engadinu. Zde prožil ve skutečném středu hor poslední léta života, zde vytvořil svá největší díla. Třeba poznamenat, že nejen významem, ale i formáty
Chodil malovat vysoko do hor svá až třímetrová plátna, za náměty stoupal mezi třítisícovky. To se mu také stalo osudným: 18. září 1899, když maloval pod Schafbergem, ho postihly problémy se slepým střevem. Povětrnostní podmínky a výška 2731 metrů nad mořem znemožnily malíři návrat a cestu do nemocnice za nutnou operací. Za deset dní Segantini umírá.
Giovanni Segantini
Galerie Beyeler, Basilej, Švýcarsko 16. ledna - 25. dubna 2011
O autorovi| PAVEL VÁCHA, Autor je fotograf
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
