PEKING Čou Jou-kuang byl šestileté dítě, když revoluce smetla v roce 1912 posledního čínského císaře. Bylo mu 43 let, když podle svých slov opustil práci bankéře na Wall Street, aby pomohl komunistům Mao Ce-tunga budovat to, co mělo být po desetiletích vojenské diktatury, okupace a občanské války demokracií. Za svůj dlouhý život viděl, jak se z Číny, která měla 386 milionů obyvatel a byla rozdělená cizími mocnostmi, stal 1,3miliardový národ a nejrychleji se rozvíjející ekonomika, rostoucí v letech 1978– 2008 v průměru o 9,9 procenta ročně. Nyní ve 103 letech stále věří, že by se z Číny mohla stát navzdory komunismu demokracie.
„Čína bude následovat hlavní proud světa, dříve nebo později,“ řekl Čou během rozhovoru s reportéry agentury Bloomberg ve svém bytě v centru Pekingu.
Jeho zkušenosti shrnují komplikovaný odkaz čínské komunistické strany, která tento týden oslavuje šedesáté výročí u moci mohutnou vojenskou přehlídkou na náměstí Nebeského klidu před branou do Zakázaného města, kde Mao 1. října 1949 vyhlásil vznik Čínské lidové republiky.
Čou zažil i čistky mezi intelektuály v období Kulturní revoluce v letech 1966–76, kdy bylo mnoho jeho kolegů dohnáno k sebevraždě. V tomto období musel vydržet tři roky nuceného odloučení od své rodiny. „Jen velmi málo z těch, kteří se vrátili z Ameriky, uniklo katastrofě. Byl jsem jedním z těch šťastlivců,“ vypráví Čou.
Podobně jako představitelé Číny i Čou rozděluje komunistickou vládu na dvě období: prvním třem desetiletím dominuje Mao, který zemřel v roce 1976, a druhé se vyznačuje otevřením Číny světu prostřednictvím nejvyššího vůdce Tenga Siao-pchinga, který zemřel v roce 1997. I když Tengova éra zažehla rychlý růst, Čou, vzděláním ekonom, to nepovažuje za jednoznačný úspěch.
„Teng reformoval hospodářství, ale nereformoval politiku. Na politické scéně nebyla absolutně žádná změna. Byla to autokracie,“ myslí si Čou. Veliký Čou En-laj. druhý muž Maova impéria, přitom mladému Čouovi kdysi sliboval, že komunismus bude demokracie.
Pokračování na straně 17
Dokončení ze strany 13
Čou En-laj, který se stal v roce 1949 prvním premiérem Čínské lidové republiky, pořádal ještě v 30. letech každoměsíční setkání s intelektuály, kteří pracovali v bance Sin Hua Trust & Savings Bank. „Čou En-laj mi na těchto setkáních řekl, že komunistická strana je demokratickou stranou,“ vzpomíná ekonom.
Čou Jou-Kuang odjel z Číny do New Yorku na konci roku 1946, aby zde zastupoval zájmy banky Sin Hua v americké společnosti Irving Trust Co., která sídlila na Wall Street. Spolu se svou manželkou Čang Jün-che se vrátil do Šanghaje v červnu 1949, když se přiblížilo vítězství komunistů. Po návratu se Čou stal profesorem na Shanghai University of Finance and Economics, kde se se svými kolegy, většinou učenci, kteří se vrátili z USA, snažil vytvořit nové ekonomické učebnice odrážející Marxovy teorie třídního boje.
Nová kariéra mu zachránila život Vroce 1955 byl Čou, jehož koníčkem byla lingvistika, požádán, aby vedl skupinu, která by vytvořila nový systém přepisu čínských znaků do latinky. Čouův systém pchin-jin se stal národním standardem v roce 1958 a pomohl snížit negramotnost v Číně z 80 procent v roce 1950 na dnešních deset procent.
Jeho nová kariéra ho udržela relativně v bezpečí, když se profesoři ekonomie – zejména ti, kteří žili ve Spojených státech – stali v roce 1957 terčem „antipravicové“ Maovy kampaně.
I přes vše, co zažil, zůstává Čou optimistou a říká, že současný boom čínské ekonomiky pomůže nastolit jednoho dne demokracii v Číně.
