Smutek bláznivých panen je počátkem rozmáchlého projektu: na DVD by mělo postupně vyjít pětatřicet záznamů představení ze Semaforu. Od toho úplně prvního, Člověka z půdy z roku 1959, až po dnešek. Vyšel už i Dr. Johannes Faust, letos ještě bude Jonáš, dejme tomu v úterý. Edici pochopitelně limituje, jaké záznamy zůstaly k dispozici. Až do nástupu videokamer to byla pro Jiřího Suchého a spol. svízel: od roku 1970 byl v nemilosti moci, takže o záznamech pořizovaných oficiální televizí nemohlo být řeči.
Takže Smutek bláznivých panen reprezentuje archivování na jednu kameru. Přes všechnu nedokonalost neprotestuji: působí to, jako by se člověk mačkal ve vyprodaném Semaforu a natahoval krk přes přední řady. Jistě je nesmírná škoda, že výkony Suchého, Jitky Molavcové, Jitky Novákové nebo Věry Křesadlové nebylo možné zachytit na důstojné úrovni. Když si uvědomíme, kolik televizních záznamů zbylo po Josefu Dvořákovi z let, kdy Suchý dokumentoval svoje spolupráce s Evaldem Schormem a Jiřím Menzelem na soukromou kamerku, porozumíme trochu lépe rozhodnosti, se kterou ho bezprostředně po převratu odstřihl od Semaforu. Svého Semaforu.
Zdálo by se, že dnes se celý svět pořád jenom dokumentuje. A přece se při pohledu na taktak uchované archivy chce zvolat: Vy, kteří dnes děláte představení nebo muziku, postarejte se, prosím vás, vedle všeho snění i o to, aby věci, které nemají zahučet do zapomenutí, přetrvaly.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
