ZTRACENI V PŘEKLADU
Přijde čas všeobecné řeči!... Tato řeč bude z duše pro duši, obsáhne vše, vůně, zvuky, barvy, myšlenka se spojí s myšlenkou a přitáhne ji.
Univerzální jazyk, který takto popisuje básník Jean Arthur Rimbaud v dopise Paulu Demenyovi z 15. května 1871, má umožnit absolutní porozumění, propojit světy všech duší. Ve stejném dopise však popisuje strašlivou cestu k tomu, stát se vidoucím, a tedy - mimo jiné -i jedním z objevitelů a učitelů této řeči: „Jde o to učinit svou duši ohavnou: jako vyžraný zub! Představte si člověka, který si naočkuje a pěstuje na obličeji bradavice... hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy, uschovává si z nich tresť... Ať zdechne ve svém hnusu nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi: přijdou jiní hrozní pracovníci: začnou na obzorech, kde on se zhroutil!“
Rimbaud je básník-vědec, který důsledně experimentuje s vlastní duší a vydává o tom zprávu. Vytváří laboratorní prostor, šílené pyzgření v tyglíku duše chladně zaznamenává, skrz bořený jazyk dál objevuje a bořeným jazykem předkládá (překládá?) svá platná pozorování. Odhazuje mřížky rozdroleného jazyka, hned jak se ukáže, že neodpovídají realitě. Musí stále utvářet nový jazyk, kterým se snaží učinit neuchopitelné uchopitelným a komunikovatelným. Proklamovaný budoucí všeobecný užitek z herojského činění zaštiťuje smyslem, je odpovědný „lidstvu i zvířatům“.
Snaha překonat mezilidské odcizení skrze umění, nárok na univerzálnost, předávání kolíku a lapání po absolutnu se záhy stává znamením uměleckých avantgard, jež všechny stojí Rimbaudovi na ramenou. (Co se týče oddalování smyslu a štěstí, hrají ještě vyšší hru než Rimbaud, který hrál jenom sám za sebe.) Rimbaud je tak pasován i na jednoho z prvních zvěstovatelů náboženství surrealismu, a to i pro jeho českou ovci Vítězslava Nezvala, který Rimbaudovy verše přeložil a v doslovu napsal: „Psaná poezie, která byla pro něho metodou, jak se dostati k onomu pravému vnitřnímu světu, se stala prázdnou pomůckou, jakmile jí otevřel brány neznáma. Může žíti zbytek života v čirém snu a nezablouditi v něm.“
Opravdu nezablouditi? Neutíká dvacetiletý Rimbaud pryč do africké a asijské pouště spíš před krupobitím svých šílených vizí, „před strašným pohledem pontonů“, v marné snaze „normálně“ žít, stát se celistvou, sjednocenou, radostnou bytostí? Anebo ho psaní prostě přestalo bavit, už nechtěl být dítě a radši dělal byznys a vydělával peníze? Píše matce, že by chtěl založit rodinu, pohodně žít, najít štěstí - „Vánoce na zemi“. Nezdaří se. Před smrtí na gangrénu v noze se zpovídá, ale kromě jeho sestry a matky bere Rimbaudovu konverzi vážně málokdo - mezi jeho životopisci je tou výjimkou Henry Miller.
Po Rimbaudovi sice přišli v poezii noví „hrozní pracovníci“, ale univerzální jazyk, kterým by šlo hovořit rovnou od duše k duši, ne. A co překladatelé, kteří - sice v mnohem skromnějším měřítku, než psal v dopisu Rimbaud - dorozumívání mezi různými jazyky umožňují? Rimbaud je ve svých experimentech mlátí přes prsty. (Nezval měl naštěstí pro nás velmi tlusté prsty!) Vždyť například samohlásky mají jinou barvu ve francouzštině a v češtině, protože Francouzi mluví nosem. A když vyslovíte jejich /ú/, zní jim mnohem méně truchlivě než naše u. Vždyť ho mají ve slově jour, a to znamená den. Atd. Hugo Friedrich v té souvislosti mluví o stínování jednotlivých hlásek, které pak natolik dominuje obsahu, že překlad už nedává žádný smysl. Odkrývat s Rimbaudem gramatiku univerzálního jazyka lze jen z vnitřní logiky francouzštiny: Doux frou frou!
***
Rimbaud mlátí překladatele ve svých experimentech přes prsty. Nezval měl naštěstí pro nás velmi tlusté prsty!
O autorovi| Ondřej Skovajsa anglista a bohemista
