Zdál se mi takový strašný sen: jsem státní úředník, přicházím do práce a tam mi šéf podává pohrabáč a lopatku: „Dneska jste na řadě vy.“ A kývá ke kamnům, která mám vymést.
„Proč já? Jsem přece úředník!“ protestuji. Ale šéf se zachmuří a ukáže na služební řád, vyvěšený na zdi. „Přečtěte si laskavě body jedna a dvě: Denně před začátkem pracovní doby jsou úředníci povinni důkladně zamésti kancelář, vybrati popele z kamen a utřít prach. Úředníci dále zodpovídají za to, že kancelář bude řádně vytopena. Potřebné palivo obstarají na svůj náklad. A ještě bod jedenáct: kdo odporuje šéfovi, dokazuje tímto, že před ním nechová potřebné úcty.“
Uhnu tedy pokorně očima a začnu vymetat kamna do uhláku. Šeptám kolegovi, který utírá prach: „Co se to tu sakra děje? Nejsme přece žádný uklízečky?“ Ale kolega jen ustrašeně zabodne prst do bodu tři: „Soukromé hovory jsou v pracovní době nežádoucí.“ To zase bude ňákej novej vopruz, pomyslím si. Co kdybych šel k doktorovi? Nebo si rovnou vezmu den volna, než tenhle blázinec pomine. Pak ale můj pohled sklouzne zpět na služební řád. Čtu: „Bod 9. Povinností každého úředníka je péče o zdraví. V případě nemoci není nárok na mzdu. Každý úředník, který má pocit odpovědnosti, by si měl proto pravidelně ukládati ze své mzdy přiměřenou částku pro případ nemoci či jiné nepředvídané potřeby. Bod 13. O dovolenou mohou úředníci žádati pouze z naléhavých rodinných důvodů. Tato je však neplacena.“
Kde jsem se to, proboha, ocitl? No, do odpoledne to nějak překlepu. Pak mě ale na služebním řádu zaujme bod 4. V něm se totiž praví: „Řádná pracovní doba jest 12 hodin denně. V případě potřeby musí každý úředník pracovati bez vyzvání přes čas.“ V nejhorším si přečtu noviny a až šéf zmizí na oběd, poklábosím se sekretářkou. Ta bude vědět, co se děje, a ráda si zaflirtuje. Každému je to jasné, když vidí, jak se sklání její výstřih nad počítačem.
Pro jistotu ale už rovnou šilhám po řádu. Hm, tak z toho asi taky nic nebude. Bod 12 praví, že „úřednice jsou povinny vésti zbožný a cudný život“ a v bodu 8 stojí: „Jako četba se doporučuje bible. Není námitek proti jiným knihám, pokud jsou tyto mravně nezávadné.“ I ty noviny by se mohly vykládat různě: „Jakákoli politická činnost úředníků má za následek okamžité propuštění.“
Jak si tohle mohou nechat líbit? Já bych ten pocit, že jsem nepřetržitě sledován, hodnocen a k dispozici úřadu, nevydržel. Pak se podívám na konec řádu a zamrazí mne. Bod 14: „Úředníci nechť mají stále na mysli, že tisíce jiných osob jsou ochotny okamžitě nastoupiti na jejich místa.“ A bod 15 dodává: „Nesmějí nikdy zapomenouti, že jsou svému principálovi povinni vděčností, neboť je jejich živitelem.“
Až když jsem se vzbudil, uvědomil jsem si, že mě do toho snu přenesl služební řád úředníků z roku 1870, který jsem si četl před spaním v našem sousedském listě Kukátko. O korupci tam ale nic není, napadlo mě. Tak nepředstavitelná tehdy byla. „Jak to, že ne?“ uslyšel jsem v duchu ten ostrý šéfovský hlas. „Co bod 10? Úředníci se nesmějí při práci mýliti. Kdo se při své práci dopouští častěji chyb, bude propuštěn. To úplně stačí, ne?“
