Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Šepoty a výkřiky Ronalda Reagana

Česko

Diskutující

Martin Weiss komentátor LN Ondřej Schneider ekonom Petr Luňák historik Roman Joch ředitel Občanského institutu

Obraz Ronalda Reagana sté výročí jeho narození moc neprojasnilo.

Když vládl, nemohla mu média přijít na jméno. Teď přinesla jen sérii textů, které shrnují jeho úspěchy.

Tak výrazná osobnost si ale zaslouží plastičtější reflexi.

Která z Reaganových dobových charakteristik je bližší realitě – byl to „přátelský osel“ a „hazardér se smrtí“, nebo „nadprůměrný myslitel, který svým úsudkem předčil přední analytiky“?

Martin Weiss: Kdo dnes ještě považuje Reagana za osla? Dějiny píší vítězové. Zároveň ho nepovažuju za nadprůměrně bystrého myslitele. Reagan nebyl nevzdělaný. Vycvičil se ovšem ve vyjadřování myšlenek jednoduchým, heslovitým způsobem. Měl pevné zásady, o nichž nelze tvrdit, že by byly netknuty intelektuální prací. Spíš jde o to, že v jeho éře se zrovna prosadil ten nárok, že politik má být intelektuál. Původně dosti proletářský americký žurnalistický stav se intelektualizoval a oceňoval kvality, které jsou důležité pro úspěch na univerzitě – schopnost myšlenkových operací s údaji, trvalá plasticita mysli. Byl slepý vůči intelektuálním kvalitám obsaženým v Reaganově jednodušším uvažování, například odolnosti vůči stádnímu myšlení.

Petr Luňák: Reagan se jako každá významná osobnost vymyká klišé i proto, že své představy nikdy soustavně nevysvětlil. Jistě nebyl hlubokým myslitelem, své znalosti čerpal povrchně a eklekticky, nicméně se řídil instinkty, které se alespoň ve většině případů ukázaly správné.

Roman Joch: Byl to především vynikající politik, který pochopil a vyřešil dva nejdůležitější politické problémy své doby: snižováním daní nastartoval americkou ekonomiku a zahraničněpolitickým tlakem způsobil kolaps Sovětského svazu. Tím učinil svět bezpečnějším a svobodnějším. Donedávna se mělo za to, že měl vynikající politické instinkty, ale žádný intelektuál to nebyl. Poté, co se našly jeho vlastnoručně psané rozhlasové projevy z let 1975–1979, ale stojí tenhle pohled za revizi. Ty texty Reagana odhalují jako velice sečtělého člověka, který má promyšlenou řadu detailů všech politických otázek. Takže ani osel, ani hloupý hazardér, ale unikátní státník.

Ondřej Schneider: Pro kohokoliv, kdo Reagana osobně nepoznal, je mimořádně obtížné posoudit, zda byl velkým myslitelem, nebo jednoduchým kovbojem. Politika je do značné míry představení pro voliče a Reagan byl herec, který dobře pochopil, co od něj publikum žádá. Prezentoval sebe a Ameriku jako ty dobré v boji se zlým. Protože měl současně správné politické instinkty a nahrál mu i vývoj v bývalém Sovětském svazu, vyšla mu jeho strategie zřejmě lépe, než sám doufal.

Martin Weiss: Samozřejmě byl herec a rozuměl publiku. Ale ne vždy mu říkal to, co chce slyšet. Což vynikne ve srovnání s takovým Billem Clintonem, který si nechal testovat průzkumy snad každou větu. Reagan už v roce 1967 vyhrál guvernérské volby v Kalifornii s názory, které nebyly vůbec v módě. LN Až do začátku 80. let přinášela voličské hlasy zcela jiná politika a vize, než jakou nabízel Ronald Reagan. Co přispělo k jeho drtivému vítězství? Mimořádné charisma, skvělé schopnosti, nebo společenská krize a změna atmosféry?

Roman Joch: Příčinou Reaganova úspěchu byla jednak jeho schopnost komunikovat, jednak schopnost přesvědčit americké voliče, že vojenská slabost a appeasement Sovětů nejsou cestou k udržení míru.

Ondřej Schneider: Prezidentské klání probíhalo roce 1980 za situace, kdy inflace v USA dosahovala historicky nejvyšší úrovně – téměř 15 %. Nezaměstnanost rostla, dolar byl o třetinu slabší, než když do úřadu nastupoval prezident Carter. Amerika se cítila ekonomicky ohrožená a Reagan voličům nabídl „nový kontrakt“, který slíbil obnovit postavení a sílu Ameriky. Když k tomu přidáme katastrofální výsledek akce na záchranu amerických rukojmí v Íránu, při které v dubnu 1980 zahynulo osm amerických vojáků, byl osud Jimmyho Cartera zpečetěn.

Martin Weiss: Reaganovi samozřejmě hodně pomohla aktuální nedobrá hospodářská i zmiňovaná mezinárodní situace. Ale to, čím porazil Cartera, byl optimismus a důvěra v Ameriku. Byl to kontrast vůči Carterovi, který proslul svým havlovsky znějícím projevem z roku 1979 o krizi materialismu, konzumerismu a smyslu života, jenž vešel do historie jako „projev o americké chorobě“ (American malaise).

Na Reaganovi bylo naopak vidět, že se cítí ve své kůži. Z pohledu politiky jako řemesla byl Reagan mistrem budování a udržování koalic. Dokázal přitáhnout libertariány, křesťanské sociální konzervativce i dělníky („Reaganovy demokraty“) a nějak je přesvědčit, že hájí právě jejich zájmy.

LN Nemálo ekonomů zastává názor, že navzdory obecnému přesvědčení není důvod Reaganovu éru chválit. Právě jeho politika prý totiž poslala rozpočty do deficitů a střední třídu do stagnace. Je to ideologicky zabarvená interpretace jeho odkazu, nebo reálný problém? Martin Weiss: Tvrdit, že nám Reagan zanechal éru deficitů, je logicky chybné, když se od té doby po určitý čas snižovaly. Potenciálním zdrojem fiskální krize jsou závazky státu, zejména penze. Proti tomu je Reaganova ekonomická politika detail. Jeho reformy z roku 1980 a 1986 přinesly nejen snížení, ale taky velké zjednodušení daní. Dodnes jsou vydávány za příklad politické odvahy, která se od té doby neopakovala. Stagnace středních vrstev je problémem celého západního světa, který se začal projevovat v souvislosti se změnami charakteru ekonomiky. Není to otázka nadržování bohatým a bezcitnosti k chudým a Reagan za to nemůže.

Roman Joch: Za deficity nesla odpovědnost spíš demokratická většina ve Sněmovně. Kdyby došlo ke snížení daní, navýšení rozpočtu na obranu, ale zmražení všech domácích výdajů, jak chtěl Reagan, deficit by nevznikl. Demokratičtí kongresmani však trvali i na navýšení domácích výdajů... Pokud to ovšem byla cena za vítězství ve studené válce, byla to cena velice nízká.

Ondřej Schneider: To jsou odvážná tvrzení. Ronald Reagan byl v ekonomických otázkách rozporuplným prezidentem. Snížil daňové sazby vyšším příjmovým skupinám ze 70 %na 28 %a prokázal, že snížení daní nemusí znamenat nižší příjmy státní pokladny. Ale jeho zřejmě nejdůležitějším ekonomickým aktem bylo rozhodnutí propustit téměř dvanáct tisíc leteckých dispečerů, kteří v srpnu 1981 vstoupili do stávky. Během několika dní tím vzal odborovým svazům jejich hlavní zbraň.

Na druhou stranu neuspěl ve snaze snížit výdaje, především ty určené na zdravotní péči a důchody. Americký dluh se tak za jeho vlády zdvojnásobil a rostl do té doby nevídaným tempem 10 % ročně. Tím Reagan obrátil priority republikánské hospodářské politiky. Jeho slavný bonmot „o státní dluh se nestarám, je dost velký, aby se o sebe postaral sám“ vstoupil do učebnic jako odstrašující příklad. Od té doby ztratili republikáni pověst rozpočtově zodpovědné strany. Oba Bushové – otec i syn – pak veřejný dluh dále zvyšovali. Skrývali se přitom za Reagana, protože přece prokázal, že „na dluhu nezáleží“. I proto se dnes americký dluh přibližuje hranici 100 % HDP.

LN Byl opravdu Reagan mužem, bez něhož by mohl východoevropský komunismus přežívat ještě dlouhé dekády? Má rozhodující podíl na jeho pádu, nebo se k němu prostě „nachomýtl“, jak namítají někteří autoři?

Petr Luňák: Pro zánik komunismu udělal bezděky Gorbačov více než Reagan. Nejenže zahájil reformy, ale nakonec nebyl ochoten použít násilí, když se ukázalo, že se situace vymyká z rukou. Reagan v téhle věci nehrál prim, ale jeho přínos byl nezpochybnitelný. Aby ovšem bylo jasno, východní Evropu neosvobodil ani Reagan, ani Gorbačov, ale lid, který se vzepřel.

Roman Joch: Nesouhlasím. Reagan byl pro pád komunismu klíčovou postavou. Byl prvním americkým prezidentem, který nechtěl s komunismem koexistovat, nýbrž ho zničit. K tomu mu sloužily závody ve zbrojení. Zkostnatělé sovětské hospodářství takto nákladné zbrojní projekty nebylo schopno financovat, proto dospěl Gorbačov k přesvědčení, že systém musí reformovat. Jeho prvotním motivem nebylo komunistický systém demontovat, nýbrž reformovat, a tak posílit. Jenže problémem každé despocie, každého tyranského režimu, je to, že začne-li se liberalizovat, stává se zranitelným a rozpadá se.

Petr Luňák: Právo nesouhlasit je svaté, ale představa, že Reagan uzbrojil Sovětský svaz, neobstojí. I takoví konzervativci jako Reaganův ministr obrany Caspar Weinberger přiznávají, že to nebylo cílem. Ani vizionář Reaganova formátu si nedokázal představit, že se Sovětský svaz na počátku 90. let zhroutí jako domeček z karet. Reagan pokračoval ve zbrojních programech, protože byl přesvědčen, že pozice Spojených států oslabila kvůli uvolňovací politice předchozích administrativ.

Dopad Reaganových zbrojních programů a militantní rétoriky určené především domácímu publiku byl v prvních letech kontraproduktivní, neboť oživil v sovětském vedení nejhorší instinkty a vedl ke kulminaci mezinárodního napětí. Nebýt změny americké politiky a Gorbačovova nástupu, tuhé poměry v komunistickém bloku by pokračovaly. Gorbačov nezahájil své odzbrojovací iniciativy z důvodů ekonomických, ale protože stejně jako Reagan snil o světě bez jaderných zbraní.

Roman Joch: Že tady Sovětský svaz bude nadlouho, věřili Nixon, Kissinger či Ted Kennedy. Reagan byl naopak jako jeden z mála lidí přesvědčen, že za jeho života zanikne, bude-li vůči němu aplikována správná politika. Již v roce 1981 prohlásil: „Komunismus je další smutnou, bizarní kapitolou lidských dějin, jejíž poslední stránky právě nyní píšeme.“ Právě vírou, že Sovětský svaz je kolapsu blíže, než si ostatní myslí, byl Ronald Reagan unikátní. Právě Reaganova zbrojní politika kombinovaná s militantní rétorikou způsobily, že v Kremlu reformátoři vůbec dostali šanci.

Petr Luňák: Nezapomínejte, že Gorbačov byl třetím sovětským vůdcem od Reaganova nástupu k moci a neexistují žádné důkazy. že by se dostal do funkce díky Reaganově tvrdé politice. Gorbačova si stará sovětská garda v čele s Andrejem Gromykem nevybrala primárně, aby zemi reformoval, ale udržoval neudržitelný systém, čehož oni sami už schopni nebyli.

Martin Weiss: Tvrdí-li někdo, že se Reagan k pádu komunismu jen nachomýtl, jak to může dokázat? Že není nikde v archivech doloženo, že Brežněv řekl na zasedání politbyra „Ten Reagan nás uzbrojí!“? Zapomíná se na to, že v době Reaganova nástupu byla sovětská politika velmi expanzivní. To skončilo. Taky se zapomíná na to, že v té době ani neexistoval konsenzus, že by komunismus měl padnout. I kdyby byl jeho konec výhradně dílem vnitřních rozporů a technologických změn, Reaganovou zásluhou zůstane, že se nestyděl říkat, že demokracie je komunismu morálně nadřazená a že v diplomatické komunikaci nepřistupoval na tyranii statu quo.

LN Vůči odkazu Ronalda Reagana se dodnes vymezuje prakticky každý významnější politik a ekonom. Čím je vlastně muž výrazně jiné éry, než jakou právě prožíváme, pořád tak inspirativní?

Ondřej Schneider: I v roce 2010 se Amerika cítí ohrožená, i když Čína nahradila Japonsko v roli hlavního ekonomického strašáka. Nezaměstnanost je dnes stejně vysoká jako v prvních letech vlády Ronalda Reagana a voliči i politici hledají další „nový kontrakt“, který by znovu postavil Ameriku na nohy. Reagan měl odvahu udělat riskantní rozhodnutí a stát si za nimi i přes odpor a výsměch. Jeho kombinace pragmatismu a tvrdohlavosti byla unikátní a od té doby se mu v ní žádný americký – a zřejmě ani žádný jiný politik – nevyrovnal.

Martin Weiss: Jeho specifické politiky se dnes nelze držet jako manuálu. S tím, že „vláda není řešení, nýbrž problém“, už nevystačíme. Nejvíc asi inspiruje jasným přesvědčením. To sice může intelektuálovi znít prostoduše a vzbuzovat hrůzu z nevědomosti o detailech s netušenými následky. Ale je to založeno na názoru na lidskou povahu. Navzdory své údajné jednoduchosti dal Reagan vzniknout div ne celému intelektuální sektoru, který se zabývá analyzováním, obhajováním a kritizováním reaganismu. To takovému Jean-Claudu Junckerovi věru nehrozí. A pak inspiruje osobnostní vyzrálostí. Připomíná, že je potřeba si zvolit lídra, který si nepotřebuje v úřadě nic dokazovat nebo kompenzovat, který není třtinou ve větru, není posedlý image.

Petr Luňák: Myslím, že Reagan byl svým způsobem revolucionářem, neboť se postavil proti silám doma i ve světě, které ze studené války udělaly neměnný rys mezinárodní politiky. Tedy poznal lépe než jiní, co se v Sovětském svazu děje a zachoval se podle toho nedogmaticky a zároveň, aniž by se zpronevěřil svým zásadám.

LN Dovolme si ten luxus, že celkem pochopitelný všeobecně oslavný charakter textů k jeho 100. narozeninám narušíme i disharmonickým tónem: kterou z Reaganových chyb by bylo dobré už nikdy neopakovat?

Roman Joch: Když byl mladý, byl levicovým demokratem! Ale vážně: Reagan byl ochoten zrušit všechny nukleární zbraně – ovšem s podmínkou, že bude existovat protiraketová obrana. To nebyl rozumný názor. Je nutné mít protiraketovou obranu i pár stovek jaderných zbraní. Svět bez jaderných zbraní by byl světem bez hodnověrného odstrašování potenciálních agresorů, a tedy světem s mnohem větším počtem krvavých konvenčních válek.

Ondřej Schneider: Jako ekonoma mě nikdy nepřestane strašit jeho věta o velkém vládním dluhu, který se o sebe postará sám. Byla to lehkomyslnost, na kterou budou Američané ještě dlouho doplácet.

***

Navzdory své údajné jednoduchosti dal Reagan vzniknout div ne celému intelektuálnímu sektoru, který se dodnes zabývá jeho kritikou Martin Weiss

Představa, že dluh je dost velký, aby se o sebe postaral sám, byla fatální chybou. Američané dnes i kvůli ní dluží téměř 100 % HDP a ještě dlouho budou tuhle lehkomyslnost splácet. Ondřej Schneider

Autor: