Festival nese název Namesfest a odehrává se na různých místech hlavního města. Představuje se tu víc než čtyřicet českých i zahraničních umělců. Jeho důležitým centrem se stala vysočanská Trafačka - galerie, která si za krátkou dobu svého působení získala důležité postavení na české výtvarné scéně jako místo setkávání mladých umělců. Další - možná ještě zajímavější - expozice je v blízké Hale C, „pomalováno“ je i centrum města ( piazetta u Národního divadla, zeď v proluce na rohu Národní a Mikulandské) a další lokality.
Často jde o neškolené umělce, ale jejich tvorba působí o to autentičtěji. Vycházejí totiž z dokonalého poznání určitého prostředí, kterým se inspirují a které i výrazně poznamenává způsob jejich života. Kromě toho se však festivalu účastní také autoři, kteří dosáhli akademického vzdělání.
Vymítání negativní energie Za pozornost určitě stojí autenticky působící instalace brazilského tvůrce Zezaa, který pochází ze Sao Paula. Stal se zřejmě největší jihoamerickou hvězdou v oblasti street artu. Začínal graffiti, má svůj snadno rozpoznatelný rukopis. Je známý tím, že pracuje v kanálech Sao Paula, že se tedy pohybuje v prostředí, kam se normální lidé vůbec nedostanou. Potkává se tam s podivnými existencemi. Žije ve čtvrti s velkým množstvím bezdomovců, komunikuje s -lidmi na okraji společnosti. Pracuje tedy ve výrazně destruktivním prostředí, ale snaží se z něj „vymítat“ negativní energii. Upozorňuje na až neskutečné životní podmínky těchto lidí a snaží se jim pomáhat. V některých případech se mu podařilo vzbudit pozornost veřejnosti a dosáhnout změny v postavení takřka beznadějných případů.
V jedné z malých temných místností Trafačky vytvořil Zezao podivnou instalaci, kde spojuje různé nalezené předměty (záchodové prkénko, kytara, staré rádio), které se tak dostávají do nových souvislostí. V jasném kontrastu k němu stojí nizozemský tvůrce Zedz, který pro festival vytvořil žluto-modro-bílý objekt čistých geometrických tvarů, který jistě navazuje na odkaz konstruktivistického hnutí De Stijl. Je umístěn ve dvoraně Nové scény Národního divadla a má fungovat také jako místo, na které se může vstoupit, kde si můžete na chvíli sednout a odpočinout. Zůstane tu jen na pár dní, ale i tak tento výtvarně nevyužitý prostor, kde je umístěna jen nezdařená bronzová figurální socha z období „normalizace“, aspoň na chvíli oživí. Na Národní třídě vznikla na rozměrné ploše stěny malba jakési podivné horské dráhy, na které se střídají tanky, bagry či parní válce. Jistě jde o pozoruhodný technický výkon, ale vlastní malba či kresba postrádá originální rukopis.
Ale abychom se vrátili do Trafačky. Tam v horním patře zaujme například ruský autor Stylekonstruktor, jehož struktury se až překvapivě blíží rané tvorbě Zdeňka Sýkory. Vycházejí z písma, ale postupně nabývají až prostorového řešení. Zcela protikladným stylem se proslavil americký autor, který si říká KR. Ten pokryl svými „obrazy“ stékajících barev celou fasádu Trafačky a je tak vlastně prvním, kdo každého návštěvníka zaujme. Jeho projev působí čistě a velkoryse, navazuje na poválečnou akční malbu. Navíc dokáže zdůraznit určité prvky architektury, na kterou maluje nebo kterou spíš barvami polévá.
Naivní Marie Monumentálním obrazem se představuje český umělec Point (Jan Kaláb), který je jako jeden z mála účastníků absolventem pražské Akademie výtvarných umění. Jeho mimořádně rozměrný obraz je stylově čistý, volně navazuje na poválečnou geometrickou abstrakci. Působí dynamicky, ale celek je přitom přesně promyšlený. Stejně dokonalou profesionalitou zaujme německá skupiny Viagrafik, která vychází z estetiky minimalismu. Konceptuálním způsobem pojala řešení prostoru sklepní místnosti, v níž vznikla instalace z černých geometrických těles, jakási zvláštní skrumáž pod stropem. Celá kompozice budí zdání, jako by se objekty vyhozené do vzduchu zastavily v určitém okamžiku.
Festival je přitažlivý svou názorovou různorodostí. Půvabná je například světelná figurální instalace české autorky Marie, která patří k nefalšovaným naivním umělcům a dokáže vytvořit až pohádkovou atmosféru. Za pozornost stojí dekorativně laděné meditativní kresby kouřem svíčky od Francouze Staka. Vitche z Brazílie se představuje bizarním poetickým videem, ve kterém si s velkou fantazií a smyslem pro humor hraje s prostředím metra. K nejzajímavějším patří Epos (Česko) se svou monumentální nafukovací sochou jakéhosi ptačího drápu nafukovanou větráky metra.
