Chcípla v noci, v dešti, kousek od pumpy. Proklel jsem výrobce čidel či čeho, že pořád ještě nedokážou člověku ukázat, kolik je v nádrži doopravdy benzinu, a vytlačil ji na chodník. Jel jsem z divadla, stejně jsem měl vzít auto, z nebe padala klouzavá mastnota, na Letné jsem to málem položil, před sebou ještě čtyřicet kiláků. O taxíka, kanystr a pět zbytečných litrů naturalu později jsem pochopil, že pes je zakopán jinde a že mě čeká noc v Praze. Netrápil jsem se, kamarád opravář mi rozespale odpřisáhl, že ráno dorazí s dodávkou a nedělní oběd že stihnu, Bluelight mě přivítal s otevřenou náručí. A zas tam byla spousta kamarádů, jejichž jména si nepamatuju, filmaři, jejich lásky s rovnátky, prospěchářští plavci. Jako by nikdy neodešli. Jako by nikdy neodcházeli.
Probudil jsem se s cizími cigaretami v kapse a bez klíčků. Taxikář se mě ptal, zda mi k helmě a rukavicím něco nechybí, a bodře vyprávěl o borcích, co jezdí nocí náklaďákem a odstřihávají motorky. Ale stála tam, co víc, klíčky se smály v zapalování. Řekl „to mě poser“, a když odjížděl, vyprávěl klukům do vysílačky o motorce, která přežila noc v Praze vedle rušné silnice s klíčkama v zámku. Sedl jsem si na chodník, motorky mě zdravily, tu a tam se někdo zastavil, jestli něco nepotřebuju, ale nepotřeboval jsem. Pak mě ale roztřásl vítr, který přinesl zvuk zvonů Břevnovského kláštera. Mobil mrtvý, dodávka nikde, sedám si do závětří před kostelní vrata a dívám se, jak vchází na mši. Manželé, kteří se nerozvedou, milenci, kteří před svatbou nesouloží, babičky. Děti tak malé, že při poklekání směrem k oltáři ztrácí rovnováhu. Jsem vevnitř, stojím tam s helmou v podpaží, chrámový sbor zpívá Gounoda, mají nějaký svátek. Je mi teplo, myslím si na své věci a na své lidi. Odcházím, když čtou, že tělo je největším nepřítelem duše.
U Vietnamce si koupím levný hrozen vína, dám ho do helmy a loudám se zpátky. Dodávka už tam stojí, Pavel čeká. Omlouvám se, ale nezlobí se. Ptá se, jestli jsem byl na mši. Vyvádí mě to z míry, snad nikdy jsem na mši nebyl, i on je neznaboh. Říká, že se mu to stává, když někoho jede vytahovat z bryndy, přemýšlí cestou o tom, jak to tam bude, co se stane. Občas se to prý stane. Říkal jsem si, že budeš na mši, říká. Nechápu to. A co sis ještě říkal, podávám mu klíčky. Že to normálně natočím, řekne, a normálně to natočí. Vůbec to nedává smysl. Ptám se, jestli se zlobí. Nezlobí, někdy se to stane. Nejede a pak jede. Tak pojedem k tobě a dáme si kafe, říkám, beru si helmu a vyrážím. Cesta je už suchá, klopím to. Než se s dodávkou sloudá z chodníku, jsem u cedule se škrtlým nápisem Praha.
Stojím před vraty a čekám, až přijede a otevře vrata. Je mi teplo, myslím si na své lidi a na své věci. Nejvíc na tu větev ulomenou z buku v lese za zatáčkou, které jsem se před chvílí jen tak tak vyhnul, až stupátka jiskřila o zem. Jestli tam ležela už včera, v noci mastné deštěm. Konečně vychází slunce.
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
Mobil mrtvý, dodávka nikde, sedám si do závětří před kostelní vrata a dívám se, jak vchází na mši. Manželé, kteří se nerozvedou, milenci, kteří před svatbou nesouloží, babičky...
