SLOVENSKÝ DIÁŘ
Je to zvláštní pocit. Sedíte v divadle a díváte se tak trochu na vlastní život. Divadelní hru Dr. Gustáv Husák by Češi měli vidět. Ne při jednom, dvou hostujících představeních bratislavského Divadla Aréna v Praze nebo Brně. Uvést by ji mělo na své scéně některé české divadlo.
To zásadní, co se v české kultuře odehrává ve filmu, se v kultuře slovenské odehrává v divadle. Festival Divadelní Nitra, který minulý pátek večer začal udělováním cen „Desky“, je svým významem slovenskou divadelní obdobou filmového festivalu v Karlových Varech. Akce v Nitře je velkou přehlídkou nejen divadla slovenského, ale jsou tu soubory z téměř desítky zemí, od Německa, přes Polsko, až po Slovinsko.
Představení, na které jsem se však těšil já, byl právě Dr. Gustáv Husák. Není to první představení tohoto druhu, ale už třetí. Po zdramatizovaném životě Milana Hodži a po Jozefu Tisovi, který je monologem v úžasném podání Jána Labudy, se stal Husák jakýmsi vyvrcholením. Podle kritiků není Husák Viliama Klimáčka hrou nejlepší. Ale určitě nejvíc hrou pro diváky. Husákovo líčení jeho právnických začátků ve slovenském štátě, nehrdinských detailů Slovenského národního povstání je jen úvodem ke skutečnému dramatu.
Dramatu, v němž je nejdříve Husák hlavou Slovenska, pak deset let vězněm a potom se vynořuje uprostřed pražského jara jako „reformátor“ zpátky na špici nomenklatury.
Tohle všechno je pro mě historie. Ale normalizační Husák sedmdesátých let, který v provedení Emila Horvátha jakoby ožil v podobě, v níž ho znám z dětství a dospívání, tento Husák byl už můj život. Klimáček Husákovi dává možnost, aby vysvětlil své pohnutky, aby naznačil, že z jeho pohledu byl on, normalizátor, tím menším zlem. Ale didakticky dodává i realitu -věznění chartistů, vyhazování z práce, zabíjení na hranicích. „Nikoho jsme nevěšeli,“ říká Husák a drží ve dvou prstech jablko na stopce.
Pionýři, paneláky, budovatelské písně, všechno, pokud je vám dost let, vám přijde nepříjemně známé. Husák, opuštěn, zlomen listopadem 1989, odchází. Opona. Ale při děkovačce se vrací na scénu pěvecký sbor v pionýrských krojích a zpívá budovatelskou píseň. Obecenstvo chvíli tleská do rytmu, ale pak divákům dojde, že tím opakují komunistický rituál, a potlesk ustane.
Jenže o pár minut později jdou na scénu děkovat představitelé hlavní role (Husáka hrají tři herci) a celé divadlo vstane a nadšeně aplauduje. Hercům, nikoli Husákovi. Ale jako kdybych někde hluboko v sobě slyšel: „Ať žije KSČ. Ať žije soudruh Husák!“
O autorovi| Luboš Palata Redaktor LN
