Výstavu Georges Seurat: Figur im Raum čili Postava v prostoru pořádá Kunsthalle Schirn, což je po Städelu (tam byl Botticelli) druhá nejvýznamnější instituce ve městě. „Schirn“ znamená cosi jako krámek, neboť budova stojí ve středu města, mezi známým Römerbergem a Dómem, na místě, kde ve středověku stálo tržiště. Galerii proslavila mimo jiné dobře provedená loupež v létě 1994, během níž byly odcizeny dva obrazy Williama Turnera a jeden C. D. Friedrich, celkem v ceně kolem 70 milionů marek. Po deseti letech jsou všechny obrazy zase na svých místech a lupiči ve vězení.
Barevný chvějící se přelud Titulní obraz Seuratovy výstavy, jeho vytečkovanou Eiffelovku, by bylo možné strčit do kapsy od kabátu a nepozorovaně s ním odejít, neboť je to obrázek 24 x 15 centimetrů čili asi jako pohlednice Je z roku 1889: obludná věž, která v estétech vyvolávala žaludeční problémy, stála sotva pár měsíců a Seurat ji zpodobnil jako barevný přelud chvějící se ve změti oranžových, modrých, světlých a načervenalých bodů. Strčíme-li k obrázku až skoro nos, rozplynou se kontury do pestrého rastru. Odtáhnemeli hlavu, kontury se spojí a jsme zase v Paříži, v centru tam zrozeného moderního malířství.
Georgese Seurata (1859–1891) pozná okamžitě snad každý, neboť „to jsou ty tečky“. Pointilismus, vzpomene si někdo na střední školu, taková odnož impresionismu, která to už přehnala. Trochu se plete s Paulem Signacem, jenž tečky dělal po něm, ovšem poněkud větší: Seurat to jsou skutečně tečky, Signac spíše čtverečky. Teď už si to budete pamatovat.
Seurat byl pravděpodobně mezi tehdejší pařížskou avantgardou typem hloubavého intelektuála, který se snaží přijít na kloub věci téměř vědeckou metodou. Studoval odborné spisy věhlasných fyziků a optiků, kteří tehdy byli velmi ve flóru, neboť je to čas, kdy se zcela obrací modus zobrazování a optika je velkým tahounem pokroku: fotografie se ujímá moci a brzy tu bude film. Malířství, aby bylo schopno konkurovat a obhájit své právo na existenci, musí jít na věci vědecky a odborně. Seurat, který je pocitově samozřejmě impresionista (návštěva jejich výstavy v roce 1879 mu změní život a dovede k rozhodnutí opustit akademii), se nechce spokojit s „pocity“, ale chce zapůsobit přímo na smysly, přímo na oční sítnici. Někdy mezi rokem 1884 až 1885 vynalezne metodu rastru, obrazů složených z desetitisíců drobných teček, barevných skvrnek, které zobrazují předměty a postavy jako mozaiku. Muselo to být nesmírně pracné a jistě i fyzicky náročné. Představte si vytečkovat krajinu a ani jednou nesmíte udělat štětcem ten přirozený pohyb, kterým se dělá linie. Vincent van Gogh, který Seurata znal a chvíli napodoboval, toho raději po čase nechal: takhle by po něm zbyla sotva desetina obrazů a jeho touha okamžitě zachycovat, co cítí, by byla těžko naplněna.
Urputník a asketa V Seuratovi muselo být něco asketického a urputného. Mezi přáteli měl pověst introverta, když nečekaně zemřel, byli všichni překvapeni, že po sobě zanechal družku a jedno dítě, druhé bylo na cestě. Na fotografii vidíme jaksi sveřepého mladého muže pěkných, ale přísných rysů.
Na výstavě v Schirnu jsou také jeho kresby černým uhlem na speciální krepový papír. Jsou to nádherné linie a objemy stínů a oválů, které mně svou melancholií připomínaly ilustrace Máchova Máje od Ludmily Jiřincové (zajímalo by mě, co by na to řekli kunsthistorici). Rozhodně bych je netipoval do barevné Paříže časů Renoira nebo Moneta. Ale něco impresionistického v tom zamlklém muži, který měl to štěstí, že se narodil do poměrně bohaté rodiny, a nemusel se tedy starat o denní obživu, bylo. Vidět jeho obrazy z pařížské periferie, krajiny z francouzského břehu La Mance (ty mi alespoň náladou připomenou bretaňského Jana Zrzavého) nebo studie, kterými se chystal na slavný obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte (ten na výstavě není). Nebo nakonec usednout před jeho „Sixtinskou kaplí“, obrovským vytečkovaným obrazem Cirkus, který do Frankfurtu z Musée d’Orsay přijel. Vytečkovaný klaun poodhrnuje oponu k šapitó, na němž křehká tanečnice krouží na bílém vytečkovaném koni. To je nakonec zážitek nikoli vědecko-optický, ale citověpoetický.
Seurat zemřel nečekaně 29. března na záškrt. Bylo mu 31 let. Jeho přátelé mu příští rok uspořádali výstavu. Teď tedy ve Frankfurtu.
