Pondělí 23. května 2022, svátek má Vladimír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Sex i nemoc do komiksu patří

Česko

Proslulý tvůrce „grafického románu“ Bryan Talbot (1952) bude jedním z hostů 3. ročníku pražského festivalu KomiksFEST, který začíná již zítra. Britský autor 8. listopadu představí čerstvé české vydání knihy Pohádka o zlobivé kryse.

* LN Na počátku vaší knihy Srdce impéria vidíme požár tapiserie z Bayeux. Říká se, že to byl první komiks v dějinách. Nechal jste ho shořet symbolicky, jako ilustraci vašeho rozchodu s komiksovou historií?

Ne, jen jsem ji tam chtěl mít. Ta tapiserie používá budov a stromů stejným způsobem, jako autoři komiksů umisťují prázdné místo mezi jednotlivými políčky příběhu. Interpretovala svět v obrazech jakožto sekvenční příběh. Říká se jí tapiserie z Bayeux, ale byla vyrobena v Anglii na zakázku vladaře z Bayeux, bratra Viléma Dobyvatele. Byla to vlastně ukázka tehdejší propagandy, která měla ospravedlnit jeho invazi. Přitom ve skutečnosti byla vyrobena britskými krejčími. Když se podíváte na její styl, všimnete si, že ji sice navrhl jeden výtvarník, ale realizována byla týmem výrobců. Jako v současném komerčním komiksu.

* LN Teoretici komiksu nás utvrzují, jak revoluční je to umělecká forma, jak skvěle propojuje obraz a slovo, ale přitom to stále vypadá, že komiks nepatří mezi všeobecně uznávané a významné oblasti umění. Čím to je?

To se postupně mění. V Británii i Americe je to už opravdu hlavní proud kultury a každá knihovna tam má sekci věnovanou komiksu. Je neuvěřitelné, jaká škála kreslených seriálů nyní existuje. Vezměte si například Joea Sacca, reportéra, který byl vysílán do Palestiny, Bosny a Iráku, jen aby o tom kreslil komiksové reportáže. To je něco, co tu dříve nebylo. Když se objevily první seriózní grafické romány jako Strážci a Návrat Temného rytíře, byl o ně ohromný zájem. Nakladatelství Marvel se toho trendu chtělo chytit, a tak vzali několik sešitů Spidermana, svázali je do jednoho svazku a označili to za grafický román. Ale lidé jim to nezbaštili. Když si někdo přečetl Moorovy Strážce a potom vzal do ruky tohle, řekl si: Co to je za sračku? Prostě to nemělo strukturu románu, byl to jen sled epizod. To málem zabilo grafický román na samém počátku. Můžu jmenovat další, je tu například Jeff Smith a jeho úžasná fantasy sága Bone. Kreslí ji už přes deset let, má přes dvanáct set stran, pozoruhodná směs klasického humoristického stripu a dobrodružství ve stylu Pána prstenů. Pak tu máme různé autobiografické komiksy, jako třeba Spiral Cage od Ala Davisona, který zachytil, jak se vyrovnával s vrozenou vadou rozštěpu páteře. Je to strašný, ale úžasný příběh.

* LN S jakými pocity se dnes díváte na původní Dobrodružství Luthera Arkwrighta, které vzniklo před třiceti lety?

Říkám si, že by mohl být nakreslený lépe, přece jen je to mé rané dílo. Ale mám pocit, že drží pohromadě a ovlivnil celou řadu výtvarníků. Bylo peklo pracovat metodou šrafování. Ale jedna z těch stránek je často citována v učebnicích grafických technik. Šrafování se trochu podobá pletení, zabere to spoustu času a dílo vzniká velmi pozvolna.

* LN Snažil jste se odlišit od tradičních superhrdinských komiksů i tím, že jste nepoužíval textové bubliny?

Ano, k tomu mě inspirovaly francouzské práce, například Moebius, který dokázal dobře zkombinovat text s kresbou. Byly časy, kdy byl komiks velmi nudný – nikdo tam nebyl nemocný, nikdo tam neprovozoval sex, nikdo tam nesměl nikoho zastřelit...

* LN To bylo přece přímo zakázáno známým americkým nařízením Comics Code. Vztahoval se i na britský komiks?

Víte, v té době v Británii vycházel pouze undergroundový komiks a dětské kreslené příběhy. Takže ono se to regulovalo jaksi samo.

* LN V pokračování Arkwrighta, knize Srdce impéria, vykreslujete Velkou Británii jako koloniální impérium, zatímco Spojené státy americké zde mají podobu spíše svobodné, demokratické země. Teď to ale vypadá, že imperiální velmocí jsou spíše Spojené státy.

I američtí čtenáři si mohou v mém zobrazení Británie najít zrcadlo pro svou vlastní zemi. Říkám jim: podívejte se, kam směřujete, chcete být také takovou vykořisťovatelskou zemí?

* LN Byl obraz totalitní Británie ovlivněn tehdejším nástupem Margaret Thatcherové?

Částečně. Ze stejných pocitů vychází i komiks Alana Moora V jako vendeta. Také jsem reagoval na jihoafrický apartheid. A jsou tam i paralely s Pinochetovým Chile.

* LN Souviselo to také s nástupem pravicové Národní fronty v britské politice?

Jistě. Je to hodně antifašistické dílo. Na příbězích o paralelních světech je dobré, že můžete věci obrátit naruby a dívat se na ně z různých úhlů. V mém příběhu jsou royalisté vlastně teroristé, britská vlajka je zde vlajkou teroristů.

* LN V jednom rozhovoru jste mluvil o nutnosti znát komiksovou gramatiku. Co jste tím myslel?

Některé komiksy jsou tak komplexní a propracované, že vyžadují po čtenáři jisté předběžné znalosti, aby se v nich vůbec zorientoval a užil si je. Musíte mít načteno hodně komiksů. Luther Arkwright je takový. Komiksová gramatika je pro mě všechno dohromady: rozmístění polí, volba písma, vazba textu na obraz. Když jsem začal promýšlet Pohádku o zlobivé kryse, říkal jsem si, že bude zajímat i hodně lidí, kteří normálně komiksy nečtou. Proto jsem ji záměrně udělal velmi jednoduchou, aby nebylo těžké příběh sledovat. Ve skutečnosti je ale ten komiks hodně experimentální, jenže to všechno je ukryto pod povrchem. Hrdinkou je holčička jménem Helena a já chtěl, aby se s ní čtenář snadno identifikoval, vcítil se do ní. Rozhodl jsem se tedy umístit úhel pohledu na veškeré dění do výšky jejích očí. Samozřejmě pro zvýšení dramatického efektu někdy nakreslím scénu z nadhledu nebo podhledu, ale většina příběhu se odehrává v rovině jejích očí. V Srdci impéria prochází hlavní hrdinka Victoria povahovou proměnou. Na počátku je to pyšná princezna, elitářka, rasistka, ale postupně se mění. V první polovině knihy je vysoká a štíhlá, vyšší než ostatní, takže na ni všichni hledí jakoby z podhledu. Uprostřed příběhu jsme svědky její proměny a zbytek je najednou vnímán z její perspektivy. Také si všimněte, že v první části knihy jsou lidé docela malí, ale pak jsou mnohem větší. Psychologové zjistili, že když dáte někomu vybrat, jestli jsou mu titíž lidé sympatičtější na fotografii jako větší, nebo jako menší, vybere si ty velké. A také je to dáno tím, že když jste sexuálně vzrušený, postavy, které vidíte, se zdánlivě zvětší. Čtenář si vědomě něčeho takového ani nevšimne, odehrává se to na úrovni podvědomí.

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....