S pozoruhodným postřehem přišel nedávno redaktor Tarek El-Tablawy z tiskové agentury AP. Máloco podle něj tak pěkně odráží změny v irácké společnosti a momentální stav tamní politiky jako dévédéčka s pornem, která se v posledních měsících opět vrátila do ulic Bagdádu.
Nabízejí je prodavači postávající na chodníku za otlučenými stoly a zboží jde na dračku. V zemi s téměř dvacetiprocentní nezaměstnaností se jim proto vyplatí vydržet i to, že jim tu a tam někdo vyhrožuje smrtí. Rozdíl oproti dřívějším dobám je ovšem v tom, že (alespoň patrně) zůstane jen u výhrůžek.
Každopádně volnost, s níž je pornografie v dnešním Bagdádu k dostání, nemá ve zbytku arabského světa obdoby. Za Saddáma Husajna byla samozřejmě přísně zakázána, objevila se tedy až po invazi v roce 2003, během těch několika měsíců svobodného chaosu, kdy se po Bagdádu otevíraly nové noční kluby s arabskou taneční hudbou a zdálo se, že je možné úplně cokoli. Po pár měsících se zvedla vlna sektářského násilí, která potvrdila, že téměř cokoli je skutečně možné. Tedy pokud jde o to, co si mohou lidé navzájem provést. Ve všech ostatních ohledech nebylo možné téměř nic. Pokud si chtěl člověk zachránit holý život, všechno „západní“ a „nemuslimské“ a „nemravné“ zničil nebo nechal zmizet.
Takže to, že se dnes pornografie vrátila na bagdádské chodníky, je podle redaktora AP příkladem radikálního zlepšení bezpečnostní situace.
Paruka a dlouhý nos
Ke konci roku 2005, tedy v době, kdy násilí sunnitských a šíitských bojůvek eskalovalo, odvysílala americká rozhlasová stanice NPR překvapivou reportáž o tom, jak se Irákem rychle šíří další krvavý trend: plastické operace. Od pádu Saddáma si masy obyvatel téhle země začaly pořizovat satelitní televizi a z ní na sebe denně pouštěly proudy popkultury. Muži v téhle patriarchální části světa hleděli v modravém světle na cizí pohledné ženy, které se jim odhalovaly tak, jak se jim dosud odhalila jen jejich manželka. A tak začali svou manželku s ženami na obrazovce porovnávat. V reportáži vystupuje Iráčanka Wafa, kterou její muž takto poslal pod skalpel: „Když slyšel ty písně a viděl filmy, víte, ty dívky, jak jsou neslušně oblečené, byl přinucen začít klást důraz na to, jak má vypadat moje tělo,“ Podle Wafy manželé takto přemlouvají své ženy často. „A ženy, co ještě nejsou vdané, ale mají peníze, přemluví jejich rodina.“
Je to kuriózní, tragikomické a absurdní, ale celé zástupy Iráčanů, mužů i žen, začaly mít od chvíle, kdy objevily tváře západních hvězd, utkvělý pocit, že mají moc velký nos. Ženy toužily vypadat jako mladá libanonská popstar Nancy Arjam. Arabská Britney Spears, jejíž nosík je virtuózním dílem plastické chirurgie.
Stranou plastických úprav nezůstali ani muži.
Dr. El Badr z Bagdádu tehdy prováděl tak tři plastické operace denně. Což je prý oproti dobám před válkou stoprocentní nárůst, neboť před invazí si takovýto zákrok mohlo dovolit jen pár režimních prominentů. Ale nedlouho po Saddámově pádu se z toho stala luxusní služba pro střední vrstvy. Na každé dvě ženy doktor El Badr operoval i jednoho muže, „protože všechny nosy v Iráku potřebují chirurgický zásah“, podle něj jsou moc dlouhé nebo moc široké nebo je na nich nějaký „abnormální hrbolek“. Boom zkrášlovací plastické chirurgie se nezastavil po celou válku. Zájem o nový nos, botoxovou injekci nebo liposukci překračoval jinak nesmiřitelné náboženské i etnické rozdíly. Popularita donutila k veřejnému požehnání dokonce i nejvyšší šíitskou autoritu, velkého ajatolláha Alího al-Sistáního. Ten nedávno prohlásil, že liposukce a zvětšení nebo zmenšení poprsí jsou v pořádku, jen musí ženu operovat žena. A doporučil věřícím, aby dali přednost vlasovým implantátům před parukou, protože ta může i nejzbožnějšímu muslimovi sklouznout při modlení z hlavy.
Metalový Bagdád
Krátce po invazi v roce 2003 objevil hudební novinář Gideon Yago v Bagdádu skupinu Acrassicauda (jméno zvolila podle latinského názvu jedovatého štíra, který se prý hojně vyskytuje v blízkovýchodní poušti), údajně první a tehdy i jedinou metalovou kapelu v Iráku. Acrassicaudu založilo pár studentů umělecké školy v Bagdádu v roce 2001, tedy ještě za Saddámových časů. Hráli skladby svých oblíbených kapel jako Metallica, Iron Maiden a Slayer a později také skládali vlastní kousky ve stejném duchu. Texty byly v angličtině, kterou se údajně naučili z hollywoodských filmů, zMTV a rockerského řevu. Zajímavé je, že ještě za Husajnova režimu se jim podařilo uskutečnit pár vystoupení. Pořadatelé koncerty většinou násilně ukončili už po několika skladbách, protože publikum se neudrželo a začalo rytmicky máchat hlavami – tenhle obyčej je v metalových kruzích známý jako „headbanging“. V Saddámově Iráku byl přísně zakázán – strážcům režimu totiž připadal metalácký headbanging podezřele podobný pohybům, které provádějí při modlení ortodoxní židé.
Yago napsal o kapele článek do rozjíveného newyorského časopisuVice. A redakci časopisu ten příběh zaujal natolik, že se rozhodla kapelu sledovat a natočit o ní film, který vyšel v roce 2007 pod názvem Heavy Metal in Baghdad.
Na jeho počátku se členů skupiny sedících v čerstvě rozbombardované irácké metropoli kdosi zeptá, proč hrají zrovna heavy metal.
„Tak se rozhlédněte,“ utrousí zpěvák Faisal a ukáže očima po Bagdádu, „tady žijeme v heavymetalovém světě.“
Po pádu Saddámova režimu uspořádala Acrassicauda ještě několik koncertů, na něž obvykle přišlo od dvou set až po šest stovek lidí. Ale jak se Irák postupně propadal do násilného chaosu, bylo hraní čím dál složitější. Množily se výhrůžky smrtí a muzikanti si zvykli mít cestou do zkušebny v kapse nabitou pistoli. Nakonec zasáhla dům, ve kterém měli zkušebnu, raketa.
Situace se stala neúnosnou. Členové kapely byli postupně přinuceni uprchnout nejprve do Sýrie a poté do Turecka. Když se však dokument Heavy Metal in Baghdad konečně dostal na filmové festivaly a poté i do distribuce, dočkal se nadšených kritik a skupina byla vynášena do nebe jako symbol nezlomné vůle tvořit a pařit navzdory teroru a válce. Zároveň si tím možná definitivně zavřela dveře zpátky do Iráku. Bojůvky extremistů už znaly jejich tváře a jména.
Revoluce, nebo setkání nad kýčem?
Profesor Kalifornské univerzity Mark LeVine procestoval kvůli tvrdým rockerům velkou část Blízkého východu a napsal o nich knihu Heavy Metal Islam. V ní přesvědčuje čtenáře, že zrovna tenhle hudební žánr hraje v kultuře blízkovýchodních zemí momentálně velkou roli, protože spousta mladých našla v metalu, nejčastěji v jeho extrémnějších podobách, ideální způsob vyjádření vzteku a frustrace z prostředí, v němž žijí – obvykle nedemokratických, autoritářských a zkorumpovaných režimů.
Být metalistou přitom v mnoha těchto zemích znamená vystavit se pro nás až absurdnímu nebezpečí: V Iráku vám za dlouhé vlasy nebo tričko Metallica mohou nějací zakuklenci uříznout hlavu, v Maroku, Libanonu, Egyptě nebo Íránu vás za podobné věci oficiální místa snadno obviní z „praktikování satanismu“ a zavřou do vězení.
Proto je přinejmenším zajímavé, že muslimská mládež si tenhle druh hudby zvolila sama a nikoli pro její západní kořeny, ale jim navzdory. Mnoho tamních rockerů, s nimiž LeVine ve své knize hovoří, je silně nábožensky založených – ne však fundamentalistických. Řinčení, řev a chropot skupin jako Slayer se podle kalifornského profesora stalo univerzálním jazykem mládeže, který spojuje zdánlivě nesmiřitelně protikladné kultury islámu a Západu a v době internetu se stává modelem spolupráce a komunikace. LeVine dokonce věří, že tohle hnutí možná sehraje podobnou roli jako čeští Plastic People of the Universe a rozpohybuje něco, co nakonec otřese základy nedemokratických a zkorumpovaných režimů.
Naopak Marek Čejka, odborník na Blízký východ z Ústavu mezinárodních vztahů, je vůči představě, že by se v blízkovýchodním regionu rozšířila západní nezávislá hudba a kultura, která by něco radikálně změnila, přece jen skeptičtější. Podle něj většina Blízkého východu přejímá a kopíruje ze Západu nejraději ty nejkomerčnější a nejsladší vzory: „Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy – i když mírně zahalenější než v západních klipech,“ říká Čejka. Ovšem dodává, že v Libanonu, ale třeba i v Palestině najdete i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. „Mezi některými mladými Araby je velmi populární hip hop – třeba jako vyjádření protestu, například s okupací. A v Libanonu narazíte i na punk. V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak, jak ji známe na Západě, hledat daleko obtížněji.“
Jde o to, že nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě až na výjimky příliš vzdálená a nesrozumitelná. „Ale tomu se nelze divit,“ dodává Čejka, „vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává – a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.“
Takže na otázku, jestli by mohla západní popkultura mít nějaký výraznější vliv na sblížení západní společnosti a arabského světa, Marek Čejka odpovídá: „Možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi na Západě a na Blízkém východě.“ Buď k nám Alláh milosrdný. ?
***
Muzikanti si zvykli chodit na zkoušky s nabitou pistolí v kapse.
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
