Poprvé jsem Andreu s Jindrou navštívila už na podzim. Nepracovně. Když jsme se totiž v létě seznámily na Slapské přehradě, líčily mi, že ve své pekárně v Ohrobci u Prahy pečou úžasný ořechový chleba, a tak jsem si pro něj přijela. Čekala jsem maličký krámek a Andreu s Jindrou za pultem. Ani náhodou! Pekárna je obrovská, s příjemným posezením, a navíc vám nikdo nenutí koblihy. Místo nich si můžete dát sekanou, kuře nebo párek v rohlíku. Za pultem kmitají prodavačky, občas tu kontrolně projde Jindra. Andrea je introvertka, raději si vzala na starost účetnictví. Zatímco dává dohromady má dáti – dal, Jindra naloží pečivo do dodávky a rozváží ho do obchodů.
Život bez mužů Dokonalá symbióza, která pokračuje i večer, kdy mě dámy naloží do (společného) auta a odvezou do svého (společného) domu. Sedíme v obýváku, kam každou chvíli vběhne jeden z pěti synů, které (společně) vychovávají, a já se snažím zjistit, jak funguje život bez mužů. Život jako v Sexmisi.
Občas si to v diskusích s kamarádkami asi představujeme všechny: Nejlepší by bylo, kdybychom si spolu pořídily obrovský byt, vychovávaly v něm společně děti a nekecali by nám do toho žádní chlapi. Nemusely bychom po nikom uklízet špinavé ponožky ani v noci ležet s nastraženýma ušima, kdy už klapnou dveře od výtahu. A taky bychom si mohly půjčovat oblečení.
Jenže to nikdy neuděláme. Dál žijeme s muži, kombinujeme nekombinovatelné, hádáme se, usmiřujeme, odcházíme a zase se vracíme. Protože nic naplat – většina z nás má před sebou ideál dokonalé rodinky – máma, táta a tři hezké děti. Z toho také vycházejí moje pochybnosti: může to Andree a Jindře takhle fungovat navždy?
V domě Jindry Polákové a Andrey Peroutové, který postavily před dvěma lety, dospělého muže nenajdete. Nanejvýš občas na noc, aby si i příroda přišla na své. Přesto to nejsou žádní mizogynové v sukních. Jen věří, že bez mužů jim je líp. Poté, co jim vztahy s muži ztroskotaly, spolu před pěti lety vybudovaly pekárnu a společně vychovávají děti. A navzdory všem společenským konvencím tahle rodina funguje.
Jak k tomu ale dojde, že se dvě mladé ženy rozhodnou žít bez mužů?
Andrea Peroutová byla vdaná, svému muži porodila syna. Manžel ale zemřel a mladá vdova si našla přítele. Tomu porodila další dvě děti, opět syny. Jenže přítel zmizel za jinou (které dělá další děti) a Andrea zůstala se třemi kluky sama.
Jindra Poláková vdaná nikdy nebyla, pouze se zasnoubila, pak zasnoubení zrušila, ale s přítelem – Andreiným bratrem – žila dál. A porodila mu dva syny. Před jedenácti lety se ty dvě potkaly poprvé. Začalo to záskokem „Já jsem tehdy měla vlastní bar a brácha tam pracoval jako kuchař,“ vypráví Andrea. „Jednou onemocněl a jako záskok za sebe poslal svoji přítelkyni – Jindru. Pamatuju si, že se mnou nechtěla komunikovat, připadala mi dost divná.“
Jindra se uculuje. „To já Andreu nemohla vystát. Byla z Prahy, a navíc blondýna. A taky se na mě tak divně tvářila,“ vzpomíná Jindra, tehdy černovlasá holka z Benešovska. Brzy ale prý začaly ledy tát.
Andrea ukázala Jindře ten správný život – vzala ji do kina, do posilovny, do bazénu. „Zase takovej balík jsem nebyla,“ odfrkne si Jindra. Zlobí se ale jen naoko. Díky Andree si totiž prý začala uvědomovat, jak se ve vztahu nudí. A ty dvě spolu začaly trávit čím dál víc času. „Brácha ze mě pak dělal viníka, že jsem je rozeštvala,“ uchichtává se Andrea.
Jednoho dne projížděla Andrea, v té době těhotná s druhým dítětem, vesnicí Ohrobec. A uviděla zajímavé místo. Hned ji napadlo, že by se tam dala vybudovat krásná pekárna. „Doma jsem to řekla svému příteli. A on, že jo. Že mi koupí pekárnu za Matěje, našeho syna, který byl na cestě. Abych se prý na mateřské nenudila,“ vypráví Andrea. Sama se ale bála podnikat a dala si podmínku – jako provozní tam musí pracovat Jindra. Ta na nabídku okamžitě kývla. A bylo upečeno.
Do této chvíle to mohl být normální příběh. Kdyby ovšem Andrea neotěhotněla znovu a v tu chvíli ji její přítel neopustil. Místo toho, aby se křehká blondýna složila, rozhodla se v roce 2006 vzít život konečně do svých rukou.
„Řekla jsem Jindře, která v té době už taky byla sama, že tohle už zažívat nechci. A že si s ní chci postavit dům.“ Idylka?
Jindra byla nadšená. Tedy chvíli. Pak se jí to rozleželo v hlavě – přece jen je větší pragmatik než Andrea, která neustále poletuje někde mezi svými sny. Jindře zkrátka došlo, že takový plán může skončit jedinou holčičí hádkou. A co pak s domem? Navrhla proto stavbu dvojdomku se dvěma samostatnými vchody, což se ale zase nelíbilo Andree. Vybuchla, křičela a plakala, že „když se mnou nechceš bydlet, tak já se na všechno vykašlu a nebudu si s tebou stavět nic“. Nakonec se jí to ale rozleželo v hlavě.
„Došlo mi, že má Jindra pravdu. Byl by to Saigon. Nakonec jsme to vymyslely tak, že hypotéka je napsaná na mě a Jindra mi jakoby platí nájem,“ říká Andrea. „A kdybychom se nedej bože rozešly, tak já vezmu své děti a kufry a půjdem,“ doplňuje ji Jindra. Téhle představě se však obě srdečně smějí. Prostě s ní nepočítají. „Žijeme jako rodina,“ říká Jindra.
K ideálu má jejich soužití přitom daleko – lesbické sklony jim zkrátka nikdo nepřičaruje („Kéž by – to by bylo dokonalý,“ povzdychne si s úsměvem Andrea) a povahy mají také rozdílné. Než se jejich vztah usadil v téhle pokojné rovině, prošel výraznými amplitudami. Hádek už bylo dost, rvačka jenom jedna. Zato pořádná. A ze žárlivosti, jak to ve správném vztahu má být.
„Vždycky mezi námi byla jedna malá překážka,“ popisuje Jindra. „Andrea je ta hezčí, za kterou se chlapi otáčejí. A než si na to člověk zvykne, trochu to trvá,“ dodává.
Tehdy měla Andrea narozeniny a jednomu ze svých nápadníků slíbila, že s ním zajde na oběd. Pro jistotu se přeptala Jindry, zda nechce jít s nimi. Pochopitelně nechtěla. A pochopitelně nevěřila, že se na ni Andrea „fakt vykašle a vymění ji za nějakýho chlápka“.
Za pár dní poté se slavilo první výročí pekárny. Jindra se trochu napila a stavidla sebelítosti se spustila. Andrea pronesla jakousi nevinnou poznámku o tom, že sice zaplatila pomocnici, která na oslavě v pekárně roznáší, ale ta se zrovna nepředře. A vtom jí přilétla facka. A druhá.
Pokračování na straně II
Sexmise po česku
Dokončení ze strany I
Když si dámy podnikatelky všimly vyděšených výrazů svých zaměstnanců, přemístily se mlátit do kanceláře, kde Andrea konečně pochopila, kde je kámen úrazu: Jak jen mohla na své narozeniny dát přednost nějakému cizímu chlapovi? Bylo to venku a těm dvěma se ulevilo. Dokonce se tomu zasmály. „Až na to roztržené tričko, to mám dodneška schované,“ trochu vyčítavě dodává Andrea.
Žárlivost mezi ně vstoupila potom ještě několikrát. „Já jela třeba stokrát nakupovat do Makra a nikdy nic. Pak tam se mnou jednou jede Andrea – a hned ji tam na pokladně sbalí nějaký chlap!“ vysvětluje Jindra. Chápu, to musí být vážně hrozné.
Ne vždycky ale za neshodami stojí muži. „Jsem prostě jiná,“ říká Andrea. „Když mi něco vadí, potřebuju o tom mluvit. Jindra se stáhne do sebe a mlčí – a to se nedá vydržet!“ Obě se ale snaží přizpůsobit té druhé a unisono dodávají, že i v tomhle si jejich vztah už sedl. Proesemeskované Vánoce Vánoce několik let trávily společně. Až na ty poslední. To Andrea dala přednost svému příteli a Jindra tedy odjela se svými syny k rodičům. To mě zajímá. Předpokládám, že teď dojde na má slova. Jak jim říkám už od našeho setkání na Slapech – tohle dopadne tragicky. Bude stačit, aby se jedna z nich pořádně zamilovala, a v tu chvíli půjde ta druhá stranou, protože není nad klasickou rodinu.
Koukají na mě jako na blázna. „To byly první oddělené Vánoce a zároveň poslední! Byla to hrůza. Celé jsme to proesemeskovaly,“ uvádí mě Andrea do reality.
Stejně je mi divné, že by po normální rodině tyhle dvě hezké holky netoužily. A tak se mi tedy přiznávají. Mají prý jednu úchylku. Pozorují sousedy. Ano, takovou tu klasickou spokojenou rodinku. Ona krásná, usměvavá, šťastná. On úspěšný, taky spokojený a samozřejmě taky šťastný. „To se Andrea vždycky schová za záclonu a volá mě, ať se jdu podívat. Že rodinka je už zase na zahradě. A co že si to pořád vykládají. A proč my to takhle nikdy nebudeme mít,“ baví se na účet své „životní partnerky“ Jindra.
Andrea její slova potvrzuje. Jako malá si prý svůj život představovala jednodušeji – život s mužem a dětmi v paneláku a jednou za rok dovolená u moře. Přišlo jí to tak jako jediná správná možnost. A teď prý má nepříjemný pocit, že jí ujel vlak. Ale nic moc s tím stejně nenadělá, protože když se kolem ní nějaký muž motá, obvykle jí dá najevo, že „ta Jindra je nějaká divná“. V tu chvíli by mu nepomohla ani svěcená voda.
A co na tenhle nekonvenční rodinný model říkají jejich synové? Prostě ho přijali. Když se Andrea s Jindrou pohádají, běhají od jedné k druhé a usmiřují je. „Už jsi byla za tetou?“ „Proč je teta smutná?“ „Neměla by ses jí, mami, omluvit?“ A tak podobně. S dětmi problém není. Nakonec vždyť jsou to bratranci.
O pár dní později: nedalo mi to a zavolala jsem psycholožce Kateřině Irmanovové, co si o tomhle příběhu myslí. „No je to dobré! Nejdůležitější je, aby děti dostávaly pocit bezpečí a jistoty. A to tahle mláďata evidentně mají. Je jedno, kdo jim ty pocity poskytne. Jestli dvě mámy, nebo tátové, nebo babičky a dědové. Samozřejmě že nikdo nevíme, co se v budoucnu může stát. Ale to nevíme ani u takzvaně normální rodiny, že?“
***
Když mě opustil přítel, řekla jsem Jindře, že tohle už zažívat nechci. A že si s ní chci postavit dům.
