K materiálům se již vyjádřila Česká biskupská konference. Národní centrum pro rodinu, které se již řadu let snaží přispívat k prorodinnému klimatu ve společnosti z křesťanského pohledu, považuje zmíněné materiály za výzvu k diskusi.
Rodiče by měli podle autorů „znát koncepci sexuální výchovy“ a měli by být „seznámeni s cíli sexuální výchovy“. Z toho vyplývá, že rodiče jako zákonní zástupci jsou postaveni do role pasivních přihlížitelů. Doporučení MŠMT tak zcela opomíjí ustanovení tzv. školského zákona, který deklaruje právo rodiče nezletilých žáků „vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí jejich vzdělávání“.
Rodiče by pravděpodobně neměli potřebu využívat zmíněné možnosti, pokud by obsah příručky naplňoval to, co v počáteční kapitole slibuje. Například že budou respektovány „základní mravní vědomí a hodnoty, kterými je jedinec formován v rodinném prostředí“ nebo že se bude „velmi úzce spolupracovat s rodinou“.
Ač se v doporučení sexuální výchova charakterizuje jako „působení na žáka, které ovlivňuje formování jeho osobnosti v otázkách rodiny a lidské sexuality“, chybí v příručce dostatečná konkretizace výchovy ke vztahům a k rodičovství. Žáci mají docházet k poznání, že „zdraví je nejcennější hodnota v životě člověka“. V této souvislosti se zcela zapomíná na další hodnoty, které mohou hrát v posuzování kvality života mnohdy stejně velkou roli a které jsou zcela jistě klíčové pro minimálně 10 procent populace patřící k lidem se zdravotním znevýhodněním. Nepředstavitelná motivační hra Zaměření příručky, které se v detailnějším rozpracování soustředilo na péči o fyzické sexuální zdraví jednotlivce bez ohledu na deklarovanou snahu o komplexní přístup, nabírá v kapitole věnované didaktickým námětům až neuvěřitelné razance. Autor se řídil snahou odpovídat pouze na předpokládaná očekávání žáků, která popsal jako: „získat objektivní informace o sexuálním chování lidí, vytvářet si a formovat postoje, umět o sexu komunikovat, získat praktický nácvik (umět správně navlékat kondom na model penisu)“, aniž by se věnoval i didaktickým námětům, které by byly potřebné pro realizaci stanovených výchovných cílů.
Pro nejednoho rodiče, učitele i žáka bude pravděpodobně nepředstavitelné, jak realizovat různé motivační hry, zvláště podrobně popsanou motivační hru kompot. Dospívající se mají přiznávat nejprve k tomu, zda například „se už někdy líbali, měly menstruaci, onanovali, kouřili cigaretu, viděli porno (na internetu, v časopise, na DVD…), zda si myslí, že „poprvé“ určitě použijí kondom, jestli někdy pili alkohol (pivo, víno, destiláty), se opili, dostali nabídku zakouřit si marihuanu, jim roste ochlupení“. V popise diskuse, kterou má učitel následně se žáky vést, se pouze předpokládá, že učitel doplní další informace o reálných sexuálních praktikách a upozorní na právní stránku věci. Měl by ovšem „rozlišit, zda žáci reagují upřímně a otevřeně“. Autor se vůbec nezabýval možností, že by ve třídě byli žáci, kteří dosud nemají s řadou zmíněných věcí zkušenost, nebo že by doporučované jednání mohlo zraňovat důstojnost dítěte i učitele. Zřejmě si ani nepřipustil otázku, zda rodiče nemohou být navrhovanými postupy uváděni do velmi složitých výchovných situací. Právo na diskrétnost a stud se rovněž nebere v úvahu.
Škola má poučovat V této souvislosti působí až neuvěřitelně, že by tato příručka mohla splnit očekávání „být cenným námětem i pro realizaci sexuální výchovy na středních školách“. Stěží si lze totiž představit nabídku takto zaměřených didaktických námětů.
Je ovšem možné, že by se autoři vrátili k příručkou citovanému pojetí sexuální výchovy evropsky uznávaného psychologa Matějčka, „který popsal sexuální výchovu v rodině jako přirozený systém, a to ve třech základních rovinách: vztah– vzor–poučení“. Záležitostí školy je rovina poučení, která musí navazovat na předchozí dvě roviny utvářené v rodině. V rodině se dítě „od základu učí přijímat druhé lidi, získávat k nim důvěru, dávat a přijímat, zkrátka mít rád, poznává ‚mužský‘ (otcovský) a ‚ženský‘ (mateřský) svět, pozoruje, jak se obě pohlaví k sobě chovají, jak si projevují přízeň i něžnosti, ale také jak se na sebe zlobí a jak se usmiřují“.
Aby se taková možnost uskutečnila, bude zřejmě nutná spolupráce ministerstva, odborníků i veřejnosti, zvláště rodičů.
***
Zaměření příručky nabírá v kapitole věnované didaktickým námětům až neuvěřitelné razance
Autor se vůbec nezabýval možností, že by ve třídě byli žáci, kteří dosud nemají s řadou zmíněných věcí zkušenost
O autorovi| MARIE OUJEZDSKÁ, ředitelka Národního centra pro rodinu
