Revoluční pohyb rezonující arabským světem se poprvé dotkl Západu: není jisté, zda v Bahrajnu za čtyři týdny skutečně odstartuje letošní cirkus formule 1. Jenže to je asi ta poslední věc, která zajímá místní zainteresované. Dokud se bouřili lidé v Tunisku, Egyptě, Jemenu, ba i Libyi, šlo o země s jasnou historií, hranicemi a homogenními společnostmi. Ale Bahrajn (a také Jordánsko s většinou Palestinců), to je jiná kapitola.
Bahrajn považujeme automaticky za stabilní stát právě už kvůli té formuli 1. Je to země, která i bez zásob ropy získala prosperitu, přitahuje finanční služby, byznys, návštěvníky i kongresovou turistiku. Až nepokoje odhalují druhou tvář oné stability. Vládnoucí sunnitské elity se opírají jen o polovinu obyvatel (tu druhou tvoří gastarbeitři) a dvě třetiny z té poloviny se hlásí k šíitskému islámu.
Odkud známe obraz šíitské většiny bouřící se proti vládnoucí sunnitské elitě? Z Iráku po Saddámově pádu. Odkud mohou šíité získat podporu? Z Íránu, tak jako ti iráčtí. Nemusíme hned rýsovat temné scénáře, ani Teherán netouží po tom, aby se region úplně rozklížil. Ale vidíme první limity arabských revolucí.
