Lidé, kteří neváhají prohlásit se za obyčejné, o to méně pochybují o tom, co je správné
Toto rozhodně není první komentář o termínu „obyčejní lidé“ za poslední týden. Jiří Paroubek jím ve své kampaňové rétorice určitě nenahradil či nedoplnil termín „široké vrstvy“ náhodou. Zaujal tím značnou pozornost, uvážíme-li, že se jedná koneckonců jen o pojmenování, a ne třeba o předvolební slib.
Jeho sílu v české mysli není radno podceňovat. Stačí si vzpomenout: „Jsem obyčejnej kluk, jen koukni na profil... A móda je mi fuk a nejsem discofil... “ zpívá Petr Rezek ve stále populární písni, zatímco o něco starší Petr Spálený přiznává: „Jsem jen obyčejný muž.“ Anebo poslouchat řeči v tramvaji či se probírat českými blogy. Mají-li se lidé charakterizovat, nápadné množství jich sáhne právě po tomto adjektivu. Pozitivní hodnota i pro lidi neobyčejné Podobné výrazy se používají snad ve všech zemích, a to i v politice. (Jemné rozdíly jsou ovšem příznačné. Bill Clinton, jehož bývalí poradci pomáhají ČSSD, ve stejném kontextu do omrzení používal výraz „pracující rodiny“.) O to, co je statisticky obyčejné a co neobvyklé, výjimečné a menšinové, tady ale tolik nejde. Jde spíš o to, kdo a jak se k obyčejnosti hlásí. Sociologové vědí, že mají-li se Češi sami zařadit na společenském žebříčku, náruživě se vyhýbají extrémům. Za příslušníka spodiny, dělnické třídy či elity se hlásí málokdo. Všichni se tlačí do širokého středu. Snaha nebýt neobyčejným pak vede až ke kuriózním tvrzením. „Obyčejný normální kluk,“ napíše o sobě člověk, který vzápětí vypočítá, jakou řadu exotických sportů provozoval. „Milý Františku. Měl jsem Tě docela rád, koneckonců jsi stejně obyčejný člověk jako já. Ovšem poslední dobou mě začínáš docela štvát,“ napíše na svém (docela zajímavém) blogu majitel vymahačské agentury, což je podnikání, které by asi většina z nás neuvedla jako příklad obyčejné práce.
Obyčejnost je tedy, jak vidno, v Česku natolik pozitivní hodnota, že se k ní hlásí i lidé neobyčejní. Srozumitelné to určitě je v jednom významu: když o sobě člověk chce říct jen tolik, že není nafrněný a netrvá na formalitách. Ale to by ho asi ještě nepřimělo, aby se hlásil k obyčejnosti jako ke své primární charakteristice, a vyhlásí-li někdo „Obyčejní lidé sem“, hned věděl, že tam má vyrazit.
Kdybychom z projevů lidí, kteří se k obyčejnosti hrdě hlásí, sestavili jakýsi sémantický mrak, kde by kolem obyčejnosti kroužila další slova, jež se v jeho sousedství vyskytují, nepochybně by z něj trčela slova „selský“ či „zdravý rozum“ (a pak taky jméno Jan Werich, ale to bych teď raději nechal stranou). Například: „Též obyčejný a prostý venkovský člověk. Snadno rozeznávající dobro od zla. Vždy bez politické příslušnosti. Politický náhled: Nelevicový. Spíše mírně pravicový. Ale se spravedlivým sociálním cítěním. Bez vysokoškol. vzdělání.“ Nebo: „Doufám v rozumný rozhled a prohlédnutí nás obyčejných lidí.“ Opak obyčejnosti, nesouhlas s názorem obyčejného občana, pak není důvodem ke zkoumání správnosti tvrzení, ale je znakem nepraktičnosti nebo spíš podvodu: „Hovořit o státním bankrotu v této souvislosti je velkou lží a mediálním podvodem na obyčejné občany.“ Jednoduchá řešení Nejpozoruhodnější vlastností sebevědomě obyčejných lidí ale je to, že přesně vědí, co je správné („snadno rozeznávající dobro a zlo“), co si všichni ostatní obyčejní lidé (rovná se většina) myslí, a že mluví za ně. („Přestaňte nás obyčejné lidi děsit a nevyhrožujte už.“ „Proto se vás takto z pozice obyčejného člověka ptám...“). Pro někoho je představa, že by se mýlil anebo byl v menšině, nepříjemná, ale nevyhnutelná. Pro naše obyčejné lidi je nemyslitelná. Tenhle společenský typ snad poprvé popsal José Ortega y Gasset v roce 1929 v knize Vzpoura davů. Píše tam o člověku, který jako samozřejmost přijímá všechny vymoženosti civilizace, aniž by ho znepokojovalo, že jim nerozumí, a není zvyklý podřizovat se v myšlení pravidlům ani autoritám. „Člověk, kterého analyzujeme, má ve zvyku neodvolávat se k žádné instanci kromě sebe sama,“ píše Ortega. „Je sám se sebou spokojen. Bude naivně, naprosto přirozeně a bez jakékoli ješitnosti provádět a vydávat za dobré všechno, co v sobě najde: názory, choutky, obliby i vkus.“
Ortega psal svou knihu v době, kdy se dral k vlivu fašismus a v módě byla likvidace pravidel a přímá akce. Dnes máme pravidel habaděj, v tom nebezpečí nespočívá. Ale co trvá, je mentalita nároku spojená s neochotou přiznávat jiným schopnost vlastního pohledu. Jak píše jedna obyčejná občanka, „složité problémy mívají naprosto jednoduchá řešení, podívámeli se na ně obyčejným selským rozumem“. Proč tomu tak je? No protože ta řešení, která mi vyhovují, jsou přece vždycky jednoduchá!
Není divu, že tohle slovíčko vyvolalo takovou pozornost. Je to jeden z nejvíce polarizujících pojmů, jaké si lze představit.
***
Pro někoho je představa, že by se mýlil anebo byl v menšině, nepříjemná, ale nevyhnutelná. Pro naše obyčejné lidi je nemyslitelná.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
