Mateřství je obecně považováno za nejkrásnější věc, která může ženu potkat. Děťátko je přece tak krásné, voňavé a růžovoučké! Fotky v bulvárních plátcích zachycující ztrhané tváře celebrit prvorodiček tak přesvědčivé už ale nejsou.
Až do svých třiceti let jsem po dětech nijak zvlášť netoužila a v parku jsem se spíše než za kočárky se spinkajícími růžovoučkými miminky otáčela za psy. Pak to ale najednou přišlo. Chtěla jsem dítě, a to moc. A nejlépe hned. I když to bylo na opačném konci světa, až na Novém Zélandu. Vlastně jsem tam odjela na prázdniny za svým přítelem. Z prázdnin se nakonec vyklubaly dva roky a já si po jejich uplynutí do Čech přivezla malou Aničku.
Sny a realita S odstupem času mohu říci: svoji holčičku zbožňuji jako nic na světě, ale první měsíce po příchodu z porodnice jsem si říkala, že početí dítěte byla největší chyba mého života. A nedala se vzít zpět.
Moje těhotenství, které jsem prožívala se svým přítelem na Novém Zélandě, probíhalo dobře. Až na vzdouvající se břicho a neovladatelné chutě na něco nezdravého českého – nejlépe smažák s tatarkou – jsem dlouhou dobu snad ani nezaregistrovala, že jsem v jiném stavu. Přituhovat začalo pár týdnů před porodem. Jako každá žena, která čeká své první dítě, jsem si moc nedokázala představit, co mě po porodu čeká. Vlastně jsem dlouho ani nevěřila, že ve mně roste člověk. Že porodím opravdové dítě, jsem uvěřila až v okamžiku, kdy jsem na ultrazvuku uviděla hlavičku, dvě ruce a nohy. To, že se můj život po porodu postaví vzhůru nohama, jsem ale v té době ani netušila.
Po odborné stránce jsem byla připravená velmi dobře. Měla jsem nastudované hory odborné literatury, pečlivě jsem docházela na předporodní kurzy, věděla jsem, jaké jsou jednotlivé fáze porodu. Tím, co bude následovat po porodu, jsem se ale moc nezabývala. Věděla jsem, že miminko budu muset nakrmit a vykoupat, ale to mi připadalo jako hračka. Měla jsem představy, které se při pohledu zpět jeví jako z říše sci-fi: že miminko si bude hezky spinkat v postýlce, a když zrovna nebude spinkat, tak si bude broukat. Já si každopádně budu dál žít životem, jakým jsem žila předtím.
Realita nemohla být odlišnější. Porod jsem zvládla bez větších problémů. V porodnici vládla euforická nálada. Ženy, které měly za sebou i několikadenní porody, byly velmi unavené, vyčerpané, ale jakmile toho svého drobečka držely v náručí, vzpomínky na strasti mizely jako mávnutím kouzelného proutku. A já jsem na tom byla podobně. Několik dní.
Anička byla totiž první dny po porodu pohodové miminko: plakala, jen když měla hlad, jinak buď spala, nebo si spokojeně pobrukovala. So far so good – zatím dobrý – říkala jsem si. Zdálo se, že všechno poběží jako na drátku. Ani s kojením jsem neměla větší problémy. Nad hláškami typu – „v porodnici většinou všechno bývá ok, problémy se objeví až doma“ – jsem mávla rukou.
Došlo na ně hned první den po návratu z porodnice. Anička často plakala, špatně usínala, v noci se neustále probouzela. Nakojila jsem ji, uložila do postýlky, ona na dvě minuty usnula a začala plakat znovu. „Co je špatně? Tak to je to ve všech časopisech a knížkách vyzdvihované mateřství?“ ptala jsem se v duchu, když jsem se na sebe v šest ráno dívala do zrcadla. „Děkuju, nechci.“ Znovu jsem si lehla a po dalších deseti minutách vše začalo nanovo. Byl to teror.
Stejné pocity bezvýchodnosti a rozčarování zažívala i moje kamarádka Magda. „Po narození syna Petra jsem se cítila degradovaná na dojnou krávu,“ líčila mi s lehkou nadsázkou a pokračovala ve vyprávění: „Nemohla jsem se nikam hnout, nesměla jsem jíst svoje zamilovaná pálivá jídla a vzdala jsem se i tradiční sklenky vína před spaním, jen aby děťátko mělo dobré mlíčko. Dvacetkrát denně jsem přebalovala, jezdila s kočárkem po Stromovce, nestíhala nic z toho, co jsem dřív dělávala – koncerty, kino, nebo jenom přečtení novin se zdálo být nemožné. Svůj život jsem zcela přizpůsobila dítěti. A ono, namísto toho, aby bylo spokojené a ROZTOMILÉ, bylo nesnesitelné.“ Na dokreslení svého stavu Magda přidala jednu historku: „Přišly za mnou kamarádky na pokec. Pohodlně se usadily na gauči a snažily se konverzovat, ale decibely, které syn vyluzoval, jim v tom zabránily. Po třech hodinách utrpení se zvedly, s nelíčeným soucitem mě pohladily po hlavě a řekly: tak si třeba zařiď hlídání a sejdeme se někde v hospodě, ano? Došlo mi, že ten malý ‚prevít‘ mě uvěznil mezi čtyřmi stěnami na hodně dlouho. Úplně jsem ztratila identitu.“ Nejkrásnější věc v životě?
A jak jsem na tom byla já? Po týdnu, kdy jsem prakticky nezamhouřila oka, jsem toužila po jediném: po dvouhodinovce nepřerušovaného spánku. Nebylo mi přáno. Vybavuje se mi vzpomínka na první víkend, kdy jsem byla s malou sama doma. Byly dvě hodiny ráno, Anička brečela a já jsem řvala do holých stěn, co jsem to udělala se svým životem. Mateřství mi v ten okamžik nepřišlo jako ta nejkrásnější věc, jaká může ženu potkat, naopak jsem si připadala jako v pekle.
Partner se mi samozřejmě snažil pomáhat, ale malou stejně nenakojil. A občas mi připadal vyjukanější, než jsem byla já. Přestože nekojil, ani on toho moc nenaspal. Alespoň ale uklidil a uvařil. I tak mi to připadalo nad mé síly.
Později jsem se dozvěděla, že Anička je kolikové miminko. Tak se říká dětem, které zkrátka hodně pláčou. Propláčou několik hodin denně a vlastně se ani neví proč. „Chce to čas, za tři měsíce bude po pláči,“ ujišťoval mě pediatr.
Tři měsíce! Nejdelší čtvrtrok v mém životě. Se stejně tmavými kruhy pod očima jsem se probouzela i uléhala. Pohybovala jsem se výhradně mezi přebalovacím pultem a postelí, a to většinou v pyžamu, protože jsem postrádala sílu obléknout se. Jednou jsem před křičící Aničkou utekla ven, sedla jsem si na trávu a jen tak nečinně hleděla do oblak. Napadlo mě, že horší to se mnou snad už být ani nemůže.
Pokračování na straně II
Šílená z mateřství
Dokončení ze strany I
Stýskalo se mi po domově, po rodičích a prala jsem se se svými hormony. Bylo mi hrozně. Kojila jsem snad nonstop, ale zdálo se, že Anička nikdy neměla dost. Usnula vždycky jen na chvilku, aby se za pár minut znovu vzbudila a všechno začalo nanovo. Nakonec jsem skončila u laktační poradkyně. Měla jsem prý neefektivní techniku kojení. Že bych ale kojení po celodenním kurzu zvládala lépe, to se říci nedá. Anička každopádně plakat nepřestala a mě před naprostým šílenstvím uchránila snad jen přikrývka a polštář, do kterého jsem pravidelně nořila hlavu a brečela.
Magda to měla stejné. Jen s jedním rozdílem. Přiznala se mi, že ji jednou napadlo svého Péťu zavřít v patře a prostě odejít. Kamkoli. Aspoň na půl dne. Samozřejmě to neudělala, ale jak prohlásila, teď už úplně chápe, když se žena z mateřství zblázní. Nebo je tak bezradná, že strčí dítě do babyboxu.
Já jsem si připadala jako krkavčí matka – nedokázala jsem se z mateřství radovat a záviděla jsem spokojeným maminám, které si první rok s miminkem užívaly. Připadalo mi, že byly všude: v obchodech, na pískovišti, vysedávaly v kavárnách (o tom se mně mohlo jen zdát). „Kdepak, já jsem v pohodě. Malá se sice v noci probouzí, ale vůbec mi to nevadí. Já stejně nikdy nebyla velký spáč, stačí mi sem tam pět minut,“ říkala mi jedna z těchto superžen, která nedávno porodila čtvrté dítě a jen kvetla.
Asi byla chyba opravdu ve mně. Jsem holt jiná. Švagrová, maminka dvou dcer, se mě snažila uklidnit. Hladila mě po rameni a říkala: „Snaž se víc si užívat života.“ Ono to ale nešlo.
Topila jsem se v depresích a bála se, že se to nikdy nezlepší.
A tak jsem začala psát. Coby novinářka jsem se z těch svých mateřských problémů potřebovala vypsat.
Brala jsem to jako terapii.
A zabíralo to. Nakonec z toho vznikl jakýsi deník, po jehož přečtení by se svého úmyslu vzdala snad každá žena, která má v plánu stát se matkou.
Záchrana jménem tatínek Po šestinedělí se situace poněkud zklidnila, s Aničkou jsem nasedla do letadla a na měsíc s ní letěla do Čech. Ano, vyzbrojena kapičkami na spaní jsem si s ní troufla na více než třicetihodinový let, na jehož konci čekala má záchrana: taťka. Díky němu jsem se snad poprvé od porodu pořádně vyspala. Poprvé jsem se sama prošla po ulici, poprvé jsem mohla být celou hodinu sama. Po roce a půl jsem zase byla doma, procházela se po Smíchově a říkala si, jak je ta Praha neskutečně krásná, i když byla půlka listopadu, inverze a pět pod nulou.
Když byly Aničce tři měsíce, vrátily jsme se znovu na Zéland. Anička v té době už spala i přes noc a já si říkala, že všechno bude jen lepší. V jejím půlroce se ale všechno znovu opakovalo. Probouzela se i třikrát za noc a já si po několika týdnech připadala jako na začátku. Neskutečně unaveně a vyčerpaně. Přidaly se problémy se spaním: ne a ne usnout, i když jsem mohla. Skončila jsem v psychiatrické ordinaci a lékař mi předepsal pilulky na spaní.
Situace se poněkud zlepšila až poté, co Anička oslavila první narozeniny. Přestala jsem kojit, ona se v noci přestala probouzet a já si konečně začala mateřství užívat.
Dnes jsou jí tři roky, žijeme střídavě v Čechách a na Novém Zélandu a ze mě je spokojená máma. S odstupem času mohu prohlásit, že to stálo za to. Stálo to za probdělé noci i za okamžiky absolutního vyčerpání. Mateřství skutečně JE krásná věc, ale nezprostředkovatelná, a jako taková se musí odžít a především oddřít.
Spousta lidí se mě ptá, jestli chci druhé dítě. Zatím nevím. Ale na druhou stranu si myslím, že bych si to díky svým tvrdě nabytým zkušenostem už skutečně užívala.
***
Měla jsem představy jako z říše sci-fi: že miminko bude spinkat nebo si broukat a já si budu dál žít svým životem
