Kdo někdy viděl Kateřinu Jacques „v akci“, asi ho svrběla dlaň. Já být její táta, dám jí pár na zadnici. Tak v duchu reaguje leckdo, kdo nemá smysl pro „starou dobrou“ školu západoevropské alternativy včetně Joschky Fischera. A právě tak reagovali mnozí z těch, kteří před dvěma lety viděli tehdejší ředitelku lidskoprávní sekce úřadu vlády v televizi: mladá dáma zelených se pere s policií.
Možná i policista Čermák si pomyslel něco ve stylu „já být jejím tátou“. Vždyť tehdy ještě nebyl zákon zakazující fackování potomků. Problém je ale v tom, že policista ve službě tak uvažovat nesmí. Po pravdě řečeno, takhle uvažující lidi by ani sama policie neměla přijímat, ale víme, jak daleko má praxe k ideálu.
Když už to tedy policista Čermák vzal „po otcovsku“, měl nyní tohle vše objasnit soud. Objasnil, ale též „po otcovsku“. Příznivci zelených prý chtěli neonacisty provokovat, takže to vlastně bylo fifty fifty a své si zasloužili oba - Jacques i Čermák.
Je tohle spravedlnost? Říká tak justice občanům, že je hájí spíše proti extremistům než proti rozhněvaným mladým aktivistkám? Těžko. Spíše tak justice říká policistům, že postup „po otcovsku“ je v pořádku.
Více čtěte na straně 5
