Kandidovat za zelené není procházka růžovou zahradou, to dá rozum. Poznají to zvláště ti, kdo nepropadají zelené ideologii, jen chtějí podpořit tu milou a malou partu, zaměřenou už z principu proti velkým. Small is beatiful (co je malé, to je hezké), to heslo mělo změnit svět. Jenže aby člověk mohl ty hezké ideály prosadit, potřebuje sílu mandátu. A aby získal mandát, potřebuje většinu hlasů a na Small is beatiful musí zapomenout. To je teď případ Michaela Kocába.
Kocáb se neshoduje s většinovým proudem zelených. Jak by také mohl coby muž, který sice vyštípal sovětské vojáky, ale teď – po výhrůžkách Moskvy – je pro americký radar? Kocáb musí postupovat tak, jak mu velí vedení kampaně. A to rozhodlo jasně: vsadit na hospody a pivo zdarma.
Nechme stranou, zda Kocáb platí voličům pouze malá piva, posuďme ideu. Který postup je zelenější? Diskusní večery, jak chtěl sám Kocáb? Hospody s pivem, jak chce Strana zelených? Či poutě na hory, kam dnes míří ČSSD (Říp) i ODS (Javořice)? Ať to obracíme, jak chceme, nejzeleněji vyznívají ty hory. Jen o něco namodraleji pak diskuse – co jich absolvovali Bursík, Joschka Fischer, Al Gore... Úplně modře pak působí popíjení v hospodách. Že tak začínali němečtí Zelení? Povídejte to v Česku, kde na hospodské kultuře vyrostla ODS i ČSSD.
Čtěte „Kocáb musí...“ na str. 1 a 2
