To je opravdu pěkné, že na mě vyšlo poslední Poslední slovo v roce. Jsem touto poctou nadšen, pláču štěstím a tancuju radostí jako Dmitrij Medveděv kolem jolky. Před Vánoci mě navíc vystrašil kolega Baldýnský, který předpokládá, že pomyslný novinářský Šášula musí dnes být vtipný. Dobrá, do toho. Ruda Stolař, Jiří Štuchal a Jarda Štercl nechť mě ochraňují. Znáte třeba tenhle? Přijde Paroubek do porodnice a povídá sestřičce… Aha, znáte. Tak nic.
Nakonec mi nezbude, než abych se uchýlil k průhlednému triku. Na závěr letošního vydatného vzpomínacího maratonu zkusím vybavit si, jak jsem slavil prvního svobodného Silvestra před dvaceti lety.
Byl jsem rád, že jsem rád. Nikoli kvůli znovunabyté demokracii. Dva dny předtím po Havlově prezidentské volbě jsme večer s Markem Ebenem (!!!) uváděli na Staroměstském náměstí Ples národního porozumění, takovou veselici (ano, všelidovou, nebojím se toho strašného bolševického výrazu), jejíž atmosféru předevčírem připomněla neznámá filmová koláž Ó, my se máme Pavla Kouteckého na ČT. Pamatuji si z ní leda fakt, že jsem poprvé a dozajista naposled v konferenciérském životě na pódiu přivítal portugalského prezidenta (Mária Soarese). Pak jsem se v zákulisí málem utopil ve džbánu s rulandou.
Do neděle jsem se vyspal a hurá do Domu kultury a kovoprůmyslu na Smíchově (já vím, že je to dneska Národní dům!), kde se konal Silvestr OF. Pořadatel u vchodu Jan Foll měl za úkol zabránit, aby dovnitř pronikla Jiřina Bohdalová. Nevím, jestli do baráku vlezla komínem, jen jsme se ovšem otočili, seděla k Olžině nelibosti čerstvému prezidentovi na klíně. Já tam ale přišel pracovat, jelikož jsme pro Originální Videjournal lapali vzácné a dlouhá léta neviděné hosty k rozhovorům. Hele, Pavel Tigrid! Tý brďo, Pavel Kohout!
Všem jsem dával jednoduchý dotaz: „Co vás letos nejvíc pobavilo?“ Drahý Pavel T. pravil: „Asi ten Jakeš na Červeným Hrádku.“ Sergej Machonin za zábavný zážitek označil hromadný dotaz narvané Letenské pláně z vězení právě propuštěnému Jiřímu Rumlovi, co měl k večeři. Ivan Medek nám na kameru laskavě řekl: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Zeptal jsem se taky jednoho povědomého chlápka s šedivým knírem. Když začal kňourat, co je to za blbou otázku a vy jste kdo, zdaleka jsem netušil, jak nám bude dalších dvacet let zpestřovat životy, že. A kolem coural americký herec John Malkovich, kterého tady ještě málokdo znal, čili měl klid.
Václav Havel svůj slavný debutantský novoroční projev („Naše země nevzkvétá“) předtočil, takže jsme se s ním a s dalšími ztracenci ve svobodě náhodou potkali hned na druhý den v kavárně Slavia, kde z něj byli vytřeštění hlavně zahraniční turisté. Neměl moc času, nazítří ho čekala první zahraniční cesta do Berlína a Mnichova. Začínal rok 1990, po vší euforii se před každým tyčila hora práce, ale též netušených možností. Po dvacítce roků lze dobře zhodnotit, jak jich kdo využil, či naopak zneužil, což však není téma na rozverný silvestrovský fejeton. Každopádně PF 2010!
