Dnes o jednom takovém dušičkovém překladu Jsou Dušičky. A jako by té atmosféry nestačilo, vkládám do přehrávače Autobus do Podbořan, desku muzikanta Petra Linharta, který se ve svých písních věnuje příběhům a krajině vyhnaných Němců. Je to stísněné, naléhavé, až uhrančivé. Jenže překladatel by měl svým dílem žít a já mám o vyhnání rozpřekládanou knihu, a tak se vpravuji do atmosféry. Nebo mám rovnou přiznat, že spíš se mi v té ospalé sezoně nějak nechce do práce, tak ji překládám na později?
Nejenže jsou dušičky, i ta kniha - ač odborný dějepis, žádný román - je svými obrazy smutku, exodu a prázdnoty dušičková, spolu s Linhartem to všechno hraje jaksi v moll. Jde v ní hlavně o pozdější úděl vyhnanců v Německu, kde jim bylo zle, protože místní lidi je mezi sebe nechtěli. Nejen ty z Československa, ale z Dolního a Horního Slezska, Východního i Západního Pruska, Pomořanska, maďarsko-srbského Podunají, Sedmihradska a Banátu, Besarábie a kdoví odkud. Rozebírají se tam i lingvistické okolnosti, neboť výrazným poznávacím znamením těch nedobrovolných přivandrovalců byla různá nářečí. Kdo jinak mluví, je podezřelý stejně jako třeba evangelík, který se ocitne mezi katolíky, nebo naopak. Některé rodiny se ani neohřály a šly dál. Až kuriózní mi přišlo například zjištění, že zpěvák americké kapely Steppenwolf, proslavené zejména motorkářským hitem Born to Be Wild, se narodil ve městě, které se dnes jmenuje Sovětsk. Je to někdejší Tilsit čili Tylže ve Východním Prusku. Matka ho jako mimino popadla a koncem války utekli před Rusy jako všichni.
Zajímavosti jsou tam všelijaké. Právě jsem dokončil pasáž o přesazích do filmu a literatury, byla tam spousta jmen včetně zmínky o loupežníku Hotzenplotzovi, postavičce podobné našemu Rumcajsovi, kterou si vymyslel autor úspěšných dětských knížek Otfried Preussler. Ten se narodil v Liberci a výraz Hotzenplotz slýchal od příbuzných, přišel mu legrační, a tak si jej zapamatoval a časem použil. Přitom prý ani nevěděl, že je to jméno města, tehdy ne úplně malého, dnešní Osoblahy u polských hranic. Preussler přežil jako voják zajetí v Tatarstánu, pak se usadil v Mnichově a mimo jiné převyprávěl do němčiny příběhy kocoura Mikeše.
Teď jsem u kapitoly o tom, jak vyhnanci změnili německou kuchyni a které novinky, zprvu odmítané, přinesli. Mák, česnek, papriku, dršťkovou polívku. A že i gastronomické zvyky podporovaly spíš separaci než integraci, neboť kdo jí něco jiného, říká si v nejlepším případě o posměch, podobně jako když divně mluví nebo navštěvuje nesprávný kostel. Kosmopolitní tolerance je moderní vymoženost velkoměsta. Ale aby to nebyla jen samá věda, je v knize i recept na slezské národní jídlo himmelreich - vařený uzený bůček se sušeným ovocem, hřebíčkem a citronovou kůrou. Petr Linhart mi zrovna zpívá: Všechny ty myšlenky o vině a nevině / jsou jenom poznámky černou křídou v komíně. Přijde mi to výstižné. Jestli je dobrá i ta kniha, nevím. Zajímavosti tam jsou, ale nějak to odbíhá od zadání k sentimentu. Něco jako já v tomhle sloupku. Ale hodnotit ji není mým úkolem.
Jsou dušičky, v atmosféře jsem vpraven dokonale, ale do práce se stále nepouštím. Nicméně, překladatel by měl žít svým dílem. Jdu si koupit půl kila uzeného a dva citrony, hřebíček mám.
Kdo jinak mluví, je podezřelý stejně jako třeba evangelík, který se ocitne mezi katolíky, nebo naopak
O autorovi| JAN MATTUŠ, překladatel
