Na taková místa dodnes narážíte na Odře a Nise na každém kroku. Most, jehož mostní oblouky končí v lepším případě uprostřed řeky, ale většinou už na německém břehu, silnice, které nikam nevedou, tratě, po nichž už asi nikdy nepojede žádný vlak. Východní hranice Polska byla totiž až do září 1990 tou nejméně jistou hranicí v celé Evropě.
Spolková republika Německo sice „už“ v sedmdesátých letech v mezistátní smlouvě s Polskem přislíbila, že se hranici na Odře a Nise nepokusí změnit násilím, ale bývalá německá území až někam ke Katovicím a Poznani stále pokládala za součást Německa. Důvodů k tomu měl Bonn více, od tlaku, jenž zákonitě vyvolávalo na deset milionů německých vyhnanců, až po skutečnost, že historicky byla tato území polská naposledy před téměř tisíci roky v éře „piastovského Polska“.
Dvacet miliard marek Kremlu Hranice, která Bonnu (východní Německo ji uznalo už v roce 1950) nešla plně uznat celých čtyřicet pět poválečných let, byla v roce 1990 na jednáních „2 plus 4“ bleskově uznána - jako jedna z obětí, které Německo podstoupilo za souhlas se znovusjednocením Východního a Západního Německa.
Ve vnitroněmeckých podmínkách hrálo klíčovou roli, že Spolková republika se po celou dobu své existence na připojení Východního Německa připravovala a NDR pro ni nikdy nebylo „normálním samostatným státem“. Východní Německo se na podzim roku 1989 hospodářsky a politicky zhroutilo a v atmosféře všeobecného chaosu a kolapsu neměli východní Němci vůli k další samostatné existenci. To by však ke sjednocení, které v sobě obsahovalo po téměř celé poválečné půlstoletí nepředstavitelnou obrovskou změnu hranic, nestačilo.
Klíčové byly zahraničněpolitické podmínky. V roce 1990 se nezhroutilo jen východoevropské komunistické impérium, ale hroutil se i samotný Sovětský svaz. Jeho pragmatičtí vůdci Michail Gorbačov a Eduard Ševardnadze východní Německo Kohlovi doslova prodali - v situaci, kdy neměli sílu na jeho záchranu. Kohl Sovětům za souhlas s připojením východního Německa a s odchodem půl milionů sovětských vojáků zaplatil dvacet miliard marek (necelých patnáct miliard eur). Z tehdejšího hlediska to byla obrovská suma, z dnešního pohledu, kdy ročně dotuje západ Německa bývalou NDR pětinásobkem této částky, to jsou drobné. Do ruských dějin proto vejde „prodej“ NDR podobně „výhodný“ jako prodej Aljašky Američanům. Euro místo marky Kohl však nemusel uplácet jen Sověty (a uznáním hranice na Odře a Nise i Poláky), ale také své západoevropské spojence. Ti projevovali vůči sjednocení Německa nemenší odpor než Kreml. Dnes už jsou všeobecně známá tehdejší prohlášení britské premiérky Margaret Thatcherové a prezidenta Francie Francoise Mitteranda, kteří vyslovovali nahlas obavy, že sjednocením se vrací do Evropy meziválečné Německo. Co všechno Kohl a jeho lidé za sjednocení dali, to se stále ještě úplně neví. Ale jednou z nejvyšších cen byl souhlas s tím, že Německo vymění svoji marku za euro a že se Evropská unie bude dále integrovat, což byl především pro Francii způsob, jak osmdesátimilionového německého golema spoutat unijními řetězy. Miliardy, které dnes Německo půjčuje Řecku, jsou tak svým způsobem další platbou za sjednocení. Při jednání s Paříží a dalšími západoevropskými státy bylo také dohodnuto, že integraci východního Německa do tehdejší podoby EU zaplatí převážně západní Němci - dodnes je to přišlo na závratných 1,5 bilionu eur.
Je však otázkou, zda by to všechno bylo Helmutu Kohlovi něco platné, kdyby neměl za zády podporu Američanů, kteří Spolkové republice podporou sjednocení vraceli to, že západní Němci drželi vůči USA pevné spojenectví, jedno z nejpevnějších v rámci celého NATO.
Konec války. Po 45 letech V rámci sjednocení se také muselo vyřešit, že vlastně nikdy nebyla uzavřena mírová dohoda s poraženým Německem. Náhradou těchto jednání byly pětačtyřicet let po válce rozhovory „2 plus 4“, tedy oba německé státy a čtyři vítězné velmoci. K jednomu kolu bylo přizváno i Polsko, právě kvůli zmíněné hranici Odra-Nisa.
Sověti se snažili docílit toho, aby sjednocené Německo nebylo součástí NATO (což byl starý kremelský plán), to však byla naopak černá můra Francouzů a Britů. Dohody však stanovily, že na území bývalé NDR nerozmístí NATO vojenskou infrastrukturu, nebudou zde jaderné zbraně a počet vojáků bundeswehru se sníží z půl milionu na 370 tisíc. Dohoda byla podepsána na závěrečných jednáních, která se symbolicky konala 12. září 1990 v Moskvě. Cesta k sjednocení se otevřela.
Československu sjednocení nečinilo potíže. Jednak mělo tehdy v čele osvícenou politickou reprezentaci, jejíž mnozí členové o nutnosti sjednocení Německa uvažovali už disentu v Chartě 77. Možnost nechat si potvrdit hranici spolu s Poláky tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier odmítl - i proto, že Praha měla už tehdy od Německa mnohem vyšší garance než Varšava. A v neposlední řadě si českoslovenští politici tedy správně vyhodnotili, že je nesmysl sjednocení komplikovat - že je lepší mít na svých hranicích stabilní spolkovou republiku než podivný stát, kterým by samostatná NDR zřejmě byla.
***
VÝROČÍ SJEDNOCENÍ 20 let jednotného Německa Vážení čtenáři, Lidové noviny pro vás u příležitosti 20. výročí sjednocení Německa připravily seriál, který přiblíží milníky této historické události a role jednotlivých aktérů. Přineseme reportáže popisující stav po dvaceti letech, rozhovory s účastníky tehdejších událostí i ekonomy, kteří ze svého pohledu popíší proces, který Západ vyšel na 1,2 bilionu eur. Chybět nebude ani porovnání životní úrovně v zemích bývalé NDR a v Česku. Čtěte od pondělí do soboty v rubrice Horizont, v sobotním vydání se sjednocením zabývají přílohy Peníze & Byznys Lite i Orientace.
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN
