Moje přítelkyně Alžběta, sexy vtipná single žena, je překladatelka. Většinu času sedí a do počítače dnem a nocí datluje české verze dokumentů a filmů. Díky internetu nemusí ze svého pohodlného bytečku v malém městě vylézt třeba měsíc. Zároveň je v mém okolí jediná, kdo skočil s padákem, nebo impulzivně a bez jakéhokoliv plánu vystoupil z letadla na Novém Zélandu a surfuje ve vlnách Atlantiku. Na Facebook pak věsí fotky zataženého nebe, rozbouřených vln a vlastní rozzářené úsměvy v neoprenu. Na pláži v Portugalsku se schází lidé podobného ražení, nikdo si sem nenosí problémy z práce a ze vztahů. „Je to koncentrované carpe diem, žije se tu intenzivně každým okamžikem, zajímá tě jen chvilka, ve které se nacházíš. Takové stimuly doma u počítače těžko zažiješ.“ Při jedné z výprav ji prkno nárazem vlny málem fatálně praštilo do zátylku.
Zjistila, že to přežila, tak se na prkno hned vrátila. Nikdy by ji nenapadlo vybrat si týden u moře all inclusive.
„Takový hotel někde v Egyptě s lidmi, co nemají žádné téma, to je jen pokračování stereotypu, ze kterého se snažíš vystoupit.“
Podle americké marketingové agentury Mintel oblíbenost adrenalinových výletů a prázdnin strmě roste. Skáče se padákem na alpské sjezdovky nebo ještě lépe mimo ně, vraky v hloubkách Rudého moře obeplouvají dychtiví potápěči, a kdo nemá čas opustit město, aspoň se čas od času zhoupne na bungeejumpingovém laně. Donedávna mi přišlo takové snažení jako mrhání penězi, časem a strachem. Zvýšeným zájmem o riskantní zážitky se ovšem začali zabývat i antropologové. Proč, když se v Evropě v 21. století s nebezpečím téměř nemusíme setkat, je vyhledáváme? Je to rozmar, nebo nám něco chybí? Mark van Vugt, profesor psychologie z Univerzity v Kentu, letos na jaře v časopise The Economist přirovnal takovou zkoušku strachu k obřadu. Především mladí muži mají v sobě riskování naprogramováno. Bolest a riziko smrti prý patřily k iniciaci, kterou naše společnost už nepodstupuje, a tak si je opatřuje jinak. Jednou za čas si nechat vyplavit adrenalin do krve a mít svůj život pod kontrolou – a člověk pak může dál šťastně fungovat v bezpečím obalené společnosti.
Van Vugt sledoval vývoj mozku a ověřil si, že v dospívání stále ještě probíhají změny, které se ustálí až v dospělosti. Vysvětluje tím, proč se teenageři vrhají do nebezpečí, před nimiž se je snaží jejich uvědomělí rodiče uchránit. Naopak sama rodičovská ochrana se také zvrhla do extrému. V červenci v New York Review of Books vyšel článek spisovatele Michaela Chabona nazvaný Dospělost pro amatéry, divočina dětství. Uvádí tu mimo jiné, že počet únosů dětí v USA v průběhu posledních deseti let ani nenarostl, ani neklesl, ale dnešní rodiče se té hrůzy mnohem víc bojí. Děsíme se spousty věcí, v lese číhá lymská borelióza, mezi dětmi meningokok, na pískovištích použité jehly, v městských parcích úchyláci. A tak naše děti mají pohodlí, dostatek, pochopení, ale nemají svobodu. Každý jsme zažil v dětství situace, které, doufáme, naše děti nezažijí. Ale může se stát člověk svobodným a nezávislým, když neprožil svobodné dětství? Nejde tu o pohyb na zdravém vzduchu, ale o těch pár hodin venku bez dozoru v partě podobného věku.
Sociolog Frank Furedi rovněž z kentské univerzity napsal k tématu práci Paranoidní rodičovství. Vyvrací v ní obecně rozšířenou představu, že dnešní děti snáz a rychleji dospívají. Máloco jim totiž dospělí dovolí. Furedi tvrdí, že dítě v osmi letech už musí samo dokázat chodit po ulicích, přes zebru a do obchodu. O tři roky později jej nechme jet samotné vlakem a autobusem a ve třinácti už by měl být každý teenager schopný dojít si s kamarády do kina. Ale dospělí uvěřili, že je svět mnohem nebezpečnější. Sami s nostalgií vzpomínáme na svobodné dětství, jízdy na kole po lese, stavění bunkrů v parku, ale svým dětem to odpíráme. Skočíme s padákem, ale dítě ven samotné nepustíme. Sužuje nás představa, že se svět změnil k horšímu, a proto potřebujeme riskovat, abychom pochopili, že to má na svědomí jen náš strach.
O autorovi| nora grundová, autorka je redaktorkou Pátku
