Vedle elegantní mladé ženy poskakuje dvouletý František. Nejprve jí koláč způsobně vidličkou a mluví v celých větách. Po chvilce už ale stojí mamince na klíně a koláč má všude. Regina Loukotová ho vlídně krotí a při tom zaníceně hovoří o nové škole architektury ARCHIP, kterou založila a kam se nyní hlásí první studenti. Se svým partnerem a Františkovým otcem, nedávno zesnulým Martinem Roubíkem, vytvořila projekt Alexandrijské knihovny v Egyptě a vedla ateliér na Fakultě architektury ČVUT. Vlastní škola byla jejich společným snem… K architektuře mě přivedla rekonstrukce naší chaty. Když jsem byla na gymnáziu, jeden známý nám kreslil opravu bytu a chaty. Jeho návrhy mě natolik zaujaly, že jsem se přihlásila do lidové školy umění a toužila stát se architektkou. V rodině přitom žádné další architekty nemáme.
Norská zkušenost. Jako studentka pražské Fakulty architektury ČVUT jsem se přihlásila do ateliéru Američanky Leslie Van Duzerové a Martina Roubíka, který mnoho let žil a pracoval v Norsku, kam jsem za ním později odjela na stáž. Seznámil mě se skandinávským přístupem a ukázal mi, že krajinářství je svébytným a velmi důležitým oborem, který architekta učí, jak stavbu správně zasadit do krajiny. Skandinávie mi ve dvaceti vyrazila dech. Pracovala jsem jako au-pair a částečně také v ateliéru Snohetta, jehož partnerem byl Martin / Roubík. Ohromující byl pro mne i způsob, jakým žili mladí Norové – v osmnácti letech se běžně osamostatňovali a odcházeli z domova.
Projekt Alexandrijské knihovny byl v ateliéru Snohetta mým prvním / setkáním s obdivovanou architektonickou praxí. Je to jeden z nejvýznamnějších knihovnických projektů v rozvojovém světě. Budova stojí vedle univerzitního kampusu v Alexandrii a vyrůstala téměř dvanáct let. Instituce navazuje na starověký fond papyrových svitků založený za vlády Ptolemaia Filadelfa. Mysleli jsme, že vyhrajeme. Po návratu Martina Roubíka zpět do Prahy jsme spolu založili ateliér. Největšího úspěchu jsme dosáhli v mezinárodní soutěži na Velké egyptské muzeum. Po prvním kole jsme byli první z téměř dvou tisíc ateliérů. Porota vybrala dvacet z nich a vyzvala je k dopracování projektu. Mysleli jsme si, že vyhrajeme, ale nakonec jsme skončili na pátém místě. Dodnes mě to moc mrzí. Teoretik architektury Rostislav Švácha tehdy napsal, že náš postup do finále představuje největší mezinárodní úspěch české architektury.
Po několika letech spolupráce jsem s Martinem Roubíkem začala žít a v roce 2008 se nám narodil syn František. Krátce nato Martin onemocněl a zemřel. Na jeho památku jsem uspořádala výstavu, která byla představena nejprve v Praze, v Galerii Jaroslava Frágnera, a v březnu byla otevřena v Muzeu núbijské kultury v Asuánu. V říjnu bude instalována právě v Alexandrijské knihovně, odkud poputuje do Osla a poté do zbytku světa.
Splněný sen. O založení školy jsme s Martinem začali přemýšlet už před deseti lety. Úsilí o naplnění tohoto společného snu je jednou z možností, jak se vyrovnat s osudem. Společně jsme vedli ateliér na Fakultě architektury ČVUT. Vyučovali jsme v angličtině a měli kolem padesáti studentů. Nepodařilo se nám však prosadit veškeré změny, které jsme plánovali, a tak jsme začali uvažovat o škole vlastní. Po Martinově smrti jsme spolu se třemi kolegy dokončili koncepci výuky a podali přihlášku na MŠMT. Po roce jsme získali státní souhlas a v říjnu začneme vyučovat.
Chceme demytizovat postavu architekta a ukázat, že to není podivín, který si jen něco čmárá zavřený v kanceláři, ale týmový hráč uvažující v širších souvislostech. Tomu by mělo pomoci i umístění naší školy v přízemí Veletržního paláce. Studenti budou pracovat za ohromnou skleněnou výlohou a veřejnost je při tom bude moci sledovat.
Nevím, kam se ztrácejí ženy architektky. Na školách jich je převaha, ale v praxi tvoří menšinu. Pravděpodobně založí rodiny, mají děti a to je od práce odvede. Na naši školu se zatím hlásí hlavně kluci. Uzávěrka přihlášek je ale až 21. června, tak uvidíme… Chceme vytvořit konkurenci státním školám. Usilujeme o přátelské a kolegiální prostředí, celý bakalářský program budeme vyučovat v angličtině. Chceme tak vytvořit mezinárodní architektonickou platformu. Vycházeli jsme i z příkladu Architecture Association, což je soukromá škola, která byla založena roku 1847 v Londýně na protest proti státem kontrolované akademické výuce. Pro nás je inspirativní zaměření této školy, která se zabývá rovněž krajinářstvím, designem a velký důraz věnuje teorii. Dnes má ohromné renomé a působily tam hvězdy jako teoretik Charles Jencks, architekt Bernard Tschumi, Rem Koolhas či Zaha Hadid (jediná ženská držitelka Pritzkerovy ceny).
Školné na naší škole činní 90 tisíc za semestr, což je stejná částka, jakou zahraniční studenti zaplatí na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Snažíme se hledat model, který by studentům pomohl studium financovat. V zahraničí jde o běžnou věc, u nás zatím bohužel nic podobného neexistuje.
Svého dvouletého syna Františka beru všude s sebou a následuji tím příklad, který mě kdysi ve Skandinávii okouzlil. V tehdejším Československu bylo nejdůležitější, aby děti byly pokud možno doma v klidu a dobře najedené. František už byl v Egyptě, v Norsku, v Madridu, v Londýně… Je to samozřejmě náročné, ale zvládáme to.
Slavia Dejvic. Mým oblíbeným místem pro pracovní schůzky v doprovodu dítěte je kavárna v Národní technické knihovně. Stala se z ní taková Slavia Dejvic. Ve vysokoškolském areálu se konečně podařilo vybudovat skvělé místo, které tu dlouhá desetiletí chybělo. Léta tu bývala jen ta nekonečná alej, kterou šel člověk ze školy na metro a neměl si ani kde dát s přáteli čaj. Z kavárny dnes můžete pozorovat spoustu lidí, kteří proudí do školy nebo si tu dávají schůzky.
Mými nejmilejšími místy jsou pražská Hanspaulka, Oslo a Káhira. Na Hanspaulce bydlíme a nedaleko odtud sídlí také malá architektonická kancelář, kterou vedle školy řídím. Co se týče turistických destinací, na pláž do Šarm al Šeiku bych na dovolenou asi nejela. Letos se chystáme na jih Norska na chatu u fjordu, která patří našim přátelům.
