„U menších dětí to funguje tak, že nejsou schopné se odtrhnout od negativních zkušeností. Jediná možnost je „naředit“ je těmi pozitivními. Kontrolu přebírá fyzická zkušenost, takže nátlak opravdu k ničemu dlouhodobě pozitivnímu nevede,“ říká Jitka Ludvíčková, ergoterapeutka a zakladatelka Školy papání.
Jak na traumata z jídla? Co říká na jedení u tabletu? A s jakými nejextrémnějšími případy si musela poradit?
Lidovky.cz: Říká se, že žádné dítě dobrovolně hlady neumřelo. Dá se na to ale spolehnout u všech dětí?
Je to sice pravda, ale druhým dechem bych vám to vyvrátila. Není to o těch dětech, ale o tom, že žádný rodič nedopustí, aby se tak stalo. Vždy dá dítěti, co toleruje nebo konzumuje rádo.
Spousta chutí, které jsme vyzkoušeli v dospělosti, nám také třeba napoprvé nechutnala. Například káva, alkohol, niva nebo olivy, to jsou věci, které jsou výrazné a specifické a teprve opakovanou zkušeností a vnitřní motivací se to v nás zlomilo – anebo taky možná ne.
Lidovky.cz: V okolí mám holčičku, která od narození neměla chuť k jídlu. Když onemocněla, přestala pít mléko, což byla v půl roce věku její jediná potrava, a skončila na kapačkách.
To se bohužel stává. Je dobré rozdělit, jestli se jedná o nejedlíka v kontextu nějaké vybíravosti, kdy dítě konzumuje užší škálu potravin, ale je schopno sníst preferovaných potravin dostatek a na děti, které neprospívají.
