V rané tvorbě se Jarmila Mařanová vyrovnávala se ztrátou svých nejbližších, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Poprvé své studie a obrazy na téma obětí holokaustu představila na výstavě k 20. výročí povstání ve varšavském ghettu v roce 1963. Své další velké téma inspirované životem a dílem Franze Kafky pak uvedla ve Španělské synagoze v roce 1965 a poté na mnoha výstavách v Evropě i ve Spojených státech. Vedle Procesu vytvořila monotypy k povídkám Venkovský lékař, Umělec na hrazdě nebo Umělec v hladovění, k dopisům Mileně, aforismům a myšlenkám z deníků. „V atmosféře Kafkovy prózy se cítím doma, ačkoli na mne působí spíše intuitivně než racionálně. Jeho stav duše je mi blízký - stejně jako jeho rodné město,“ píše. Po srpnu 1968 své pocity zklamání a beznaděje vtělila do grafického cyklu v biblické Knize Jobově. Jako protipól tohoto obrazu tragické lidské existence vytvořila v letech 1973-74 soubor litografií iniciál k poetické Šalamounově Písni písní. V prvních letech normalizace pak ilustrovala cyklem 30 litografií Labyrint světa a ráj srdce, dílo, které Komenský napsal v roce 1623 v podobně beznadějné politické a osobní situaci.
V roce 1976 se Jarmila Mařanová odstěhovala do Spojených států, kam po srpnu emigrovaly i její děti (dnes žije v městečku Sandpoint v Idahu). Těžko se přizpůsobovala, zřejmě proto se vrátila ke Kafkovi. Vytvořila cyklus monotypů k románu Amerika, později se začala zabývat i motivy z Kafkova románu Zámek. V 80. letech ilustrovala Proces a Zámek pro bibliofilské vydání ve Franklin Library ve Filadelfii a New Yorku, za něž v roce 1984 získala čtyři prestižní ocenění. Své práce představila už na 45 samostatných výstavách po celém světě.
