Skvělý Jago Ivana Kusnjera Už úvodní scéna kyperského lidu, zmítaného v hudebních poryvech bouře při příjezdu vítězného Otella, která rozpohybováním sboru v těsném propojení s hudbou tehdy působila jako zázrak, obstojí i dnes. Inscenátoři (scéna Vladimír Nývlt) přitom vystačili s prázdnou šikmou, na níž jsou umístěny pouze sestavy kamenů, oblázků i písku, jednoduchou projekcí barev na zadní horizont, a hlavně promyšleným svícením. Takto oproštěné pojetí ponechává prostor hudbě, což Heiko Mathias Förster v novém hudebním nastudování svrchovaně využil a orchestr Státní opery pod taktovkou Tomáše Braunera naplnil propracovanou dynamikou. Klade ovšem vysoké nároky na sólisty, protože význam nese sebemenší pohyb, pohled. Turecký tenorista Efe Ki´lali sice naplnil základní aranžmá a má pro titulní roli kultivovaný, byť poněkud zastřený hlas, jeho handicapem je však rozložitý zjev a herecká prvoplánovost, kterou autor obnoveného nastudování Lubor Cukor nedokázal obohatit. Naproti tomu Jago má v podání Ivana Kusnjera zničující posedlost démonem závisti a nenávisti. Hvězdou je Christina Vasileva. Státní opera v ní získala nejen skvělou Rusalku, Manon nebo Butterfly, ale nyní i křehkou jímavou Desdemonu, která uchvacuje přechody do jemných pianissim, aniž ztrácí znělost a barevnost.
Obnovená inscenace Otella připomněla tehdejší progresivní éru Karla Drgáče, která zlomila monopolní megalomanství Národního divadla a nastartovala opodstatněnou užitečnost dvou operních domů v metropoli. Měla by pokračovat. Předpokladem ovšem jsou jasné a dlouhodobě stabilní zřizovatelské podmínky a silná vůdčí osobnost s vizí. Snad o dalším osudu Státní opery nebudou rozhodovat animozity, ale potřeba zachovat zdravou soutěživost. Že takové uspořádání kulturní život metropole obohacuje, dokládá Otello Státní opery výmluvně.
