Existují knihy milejší než ostatní. Coby gymnaziální student jsem při četbě Zbabělců s úžasem zjistil, že mé vlastní mindráky, tužby a hormonální exploze v propastném předstihu čtyřiceti let prožil někdo jiný a dokázal vše popsat tak, že jsem se v hrdinovi jeho románu okamžitě poznal. O pár let později jsem po večerech hltal deníkové záznamy básníka, který byl blízkým přítelem autora mého iniciačního opusu. Moje tehdejší neznalost literárního milieu mi neumožňovala ulpívat při četbě na podružnostech. Přesto, nebo spíš právě proto mě mozaikovitá zpráva o jeho životě uhranula.
Nyní po letech vyšla kniha shrnující vzájemnou korespondenci obou mých zasvětitelů – Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany. Je to kniha torzovitá, dochovala se jen část dopisů v rozpětí od roku 1963 do Zábranovy smrti v roce 1984. Pomyslný první oddíl pokrývající 60. léta tvoří jednostranně dopisy Josefa Škvoreckého. Vesměs jde o řádky organizující překladatelskou i spisovatelskou spolupráci, ale objevují se zde i pasáže intimnější povahy. Zdánlivě odtažité a přitom dojemné reflexe vlastní bezdětnosti se střídají s autorskými pochybnostmi o vlastním psaní.
Škvoreckého listy ze zámořské cesty v roce 1969 předznamenávají novou, intenzivnější etapu komunikace. Poté co se manželé Škvorečtí rozhodli nevrátit do normalizující se vlasti, nabývá korespondence nových, závažnějších tónů. „Myslím na Vás pořád, stýská se mi k smrti,“ píše Zábrana v listě z června 1970. „Když jsem dostal Tvůj lístek z města Columbus, bylo mi hrozně teskno – nikdy v životě se do toho města nepodívám – a napsal jsem Vám, ale pak jsem ten dopis nosil čtyři dny v kapse, připadal mi strašný, nakonec jsem jej roztrhal.“
Vté době již Zábrana tušil, že svého přítele už nikdy neuvidí. V rozsáhlých dopisech z té doby líčí Škvoreckému děsivě postupující čistky, informuje jej o nemilosrdné likvidaci všeho, oč dříve společně usilovali. Někdy s jistou dávkou podrážděnosti koriguje jeho představy o dění v Československu, žádá jej o zprostředkování kontaktu se zahraničními autory, jejichž díla se pokouší prosadit k vydání, prosí o zaslání nedostupných knih.
V listech ze sedmdesátých let přestává být kniha pouhou řadovou položkou Škvoreckého spisů a stává se skutečným epistolárním románem, v němž Zábranova autorská přítomnost dominuje. Editoři navíc velmi citlivě doplnili svazek dopisy dalších autorů (např. Marie Zábranová, Ema Škvorecká), které základní korespondenční osu dokreslují a určitým způsobem objasňují.
Korespondence obou přátel, která je postupem času stále zakonspirovanější a bez editorských vysvětlivek takřka nepochopitelná, končí příznačně kondolencí Zábranově ženě Marii, v níž Škvorecký vyjádřil svůj vztah k zemřelému zcela explicitně. O hloubce přátelství dvou literátů v ošklivé době je ale čtenář touto strhující knihou přesvědčen i bez ní.
***
Pro knihu dále hlasovali Dagmar Hochová, Viktor Janiš, Petr Koura, Pavlína Kourová, Tomáš Mazal, Dobrava Moldanová, Martin Stöhr a Kazimír Turek.
Knihu recenzoval v LN 24. 11. 2010 Jiří Peňás.
6. MÍSTO
Jak je ve větě člověk
Alena a Michal Přibáňovi (eds.) Vydalo nakladatelství Books and Cards, Praha 2010. 285 stran.
