* LN Napsal jste knihu o české exilové literatuře po únoru 1948. Ale co tehdejší exil věděl o oficiální české literatuře?
Prvním závažnějším tématem, o němž se v exilu diskutovalo, byly události spojené s osobnostmi meziválečné avantgardy - úmrtí Karla Teiga, sebevražda Konstantina Biebla a „nová role“ Vítězslava Nezvala. Důležitým bodem potom bylo vydání Zbabělců Josefa Škvoreckého v roce 1958. Ne každý byl ovšem připraven na onen „estetický průlom“, který Zbabělci v české literatuře způsobili, někdo byl také dotčen tím, jak Danny vnímá události května 1945, a někdy - ovšem bez té agresivity a mocenských důsledků - tyto názory neměly daleko k těm, které pronášeli zdejší oficiální kritici... A pak byl podstatným momentem rok 1963, kdy tady vyšlo mnoho dobrých knih, které už exil zaznamenal a recenzoval - od Hrabala, Havla, Fukse a jiných.
* LN Díky tomu nemuselo být tak tíživé poznání, že česká exilová literatura není umělecky příliš silná...
Na počátku chtěli exulanti svou tvorbou zachraňovat českou kulturu i samotný český jazyk - báli se, že nás Sověti pohltí nejen mocensky, ale i kulturně. Později pochopili, že tohle není nutné. Koncem 50. let se navíc mnozí již přirozeně adaptovali v novém prostředí. A taky: po srpnu 1968 odešla řada vynikajících spisovatelů - vulgárně řečeno, Škvorečtí měli koho vydávat, jejich předchůdci na tom byli o něco hůř. Po únoru lze mluvit jako o opravdu významných českých autorech v exilu o Ivanu Blatném, který ovšem dlouho nepsal či alespoň nepublikoval, dál o Egonu Hostovském, Janu Čepovi, který ovšem psal více komentáře a eseje než beletrii, Miladě Součkové, asi i o Zdeňku Němečkovi a taky o dosud nedoceněném Janu M. Kolárovi.
* LN Nedávno jej připomněl Lubomír Martínek v knize Dlouhá partie biliáru. Proč je podle vás Jan M. Kolár nedoceněný?
Své romány vydával francouzsky, ale česky publikoval dvě knihy esejů, a zejména Listy němému příteli jsou pozoruhodné dílo. Kolár například vyslovil to, co si mnozí ještě ani v roce 1989 nedokázali do důsledků připustit a co způsobilo hodně smutku a vzájemného rozčarování: že totiž pokud bude někdy exulantům umožněno vrátit se do vlasti, už to nebude tatáž země, tatáž společnost. Že domovu bude chybět zkušenost exilu a exilu zkušenost domova. A že cesta k dorozumění bude nesnadná.
* LN Jakou roli v poúnorovém literárním exilu měl časopis Sklizeň, jímž se ve své knize obšírně zabýváte?
Důležitou. Poskytoval totiž publikační prostor, deklaroval a dlouho i dodržoval politickou i uměleckou nestrannost, což v 50. letech nebylo samozřejmé. Navíc mnozí autoři té doby začali publikovat až v exilu a právě Sklizeň, která vycházela měsíčně od roku 1953, jim garantovala, že jejich pokusy neskončí v šuplíku, ba dokonce je k literární tvorbě vyzývala. V redakci Sklizně hrál zpočátku pozitivní roli tvůrčí rozpor mezi jmenovci Antonínem a Robertem Vlachovými: jeden byl osvětář, druhý viděl umění více jako záležitost elity. Tento rozpor ovšem později kulminoval, jejich spolupráce skončila a pod vedením Antonína Vlacha šla kvalita Sklizně rychle dolů, až nakonec list v roce 1969 zanikl.
* LN Kde na vyrábění měsíčníku brali Vlachové čas a energii? Jeden žil navíc ve švédském Lundu, druhý v Hamburku...
Hrál v tom jistě velkou roli entuziasmus Roberta Vlacha a ochota obou „rozpouštět“ v časopisu vlastní peníze. Robert Vlach byl zajímavá osobnost. Pravděpodobně sirotek, osvojený v dobré rodině, odešel před válkou na studia do Francie, tam také nějak přečkal válku, po níž se vrátil do Prahy, kde se měl habilitovat - únor 1948 ho zastihl na univerzitě v Krakově, kde byl lektorem. Povedlo se mu odjet, když se ukryl ve vagonu uhlí, a ve Švédsku se znovu shledal se svou estonskou manželkou.
* LN Pokračoval tam v univerzitní kariéře?
Nejprve pracoval v pekárně, později získal místo na univerzitě v Lundu. Začátku konce Sklizně Robert napomohl, když v roce 1958 odešel do Spojených států, kde učil postupně na dvou univerzitách a redigoval prestižní časopis Books Abroad. Robert byl totiž skutečným šéfredaktorem Sklizně, zatímco Antonín Vlach, žijící v Hamburku, byl spíše na tu poctivou a nevděčnou černou práci u cyklostylu. Když pak redigoval Sklizeň sám, jednou bezelstně přiznal, že jako redaktor příspěvky řadí v tom pořadí, v jakém mu je doručila pošta...
* LN Antonín Vlach měl také poněkud jinou minulost...
Je to docela originální postava českého exilu. Po celou první republiku byl nevýbojným úředníkem na cejchovním úřadě s mírnými uměleckými sklony. V úřadě zůstal i za protektorátu, ale stal se postupně aktivním funkcionářem Vlajky a Ligy proti bolševismu a pilným proněmeckým propagandistou. Nevím, zda šlo o skutečnou víru v historické poslání německého národa, či o prachobyčejné kolaborantství. Četl jsem některé z jeho přednášek, které míval za protektorátu o bolševismu a sionismu, a je to poměrně silná káva. Nicméně kolegové z úřadu u poválečného soudu potvrdili, že jim nikterak neubližoval, takže dostal „jen“ osm let. V roce 1949 se mu ale povedlo utéct z vězení, a to rovnou do Německa.
* LNV exilu se o jeho angažovanosti během války vědělo?
Mezi exulanty to potom neměl lehké, protože se o jeho minulosti něco málo tušilo, a skoro ze všech organizací, do nichž vstoupil, byl vyvržen. Takže Robert Vlach mu svou spoluprací na Sklizni poskytl jakousi společenskou garanci a podporu. Je nutno říct, že Antonínova práce pro Sklizeň byla náročná a nesmírně obětavá, což nesmíme kvůli jeho minulosti přehlížet. V určitých momentech bylo jeho osvětářské počínání až dojemné. Pokud někdo přestal za časopis platit, stejně mu Sklizeň posílal dál, zdarma ji dopravoval i do uprchlických táborů...
* LN Robert Vlach zemřel již v roce 1966. Jaký byl závěr života Antonína Vlacha?
Jeho životní finále je tragické -čímž si teď kradu pointu z případné další knížky. Na začátku 80. let, výměnou za to, že bude moci navštívit Československo, nabídl StB spolupráci, která měla spočívat mimo jiné v tom, že poskytne adresář odběratelů z archivu Sklizně. Nakonec se ale ukázalo, že s tou částí exilové komunity, která estébáky zajímala, už víceméně ztratil kontakt, a tak jeho informace byly pro StB bezcenné. Sice ho sem jednou dvakrát inkognito pustili, ale spolupráci StB sama brzy ukončila.
