Ve stejnou dobu, kdy se poutníci scházejí na ranní mši do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce, s železnou pravidelností polyká své tréninkové dávky v okolních lesích. „Já su Petra,“ představuje se s širokým úsměvem, i když ji už dvě hodiny moří náš fotograf. Petra Kamínková pózuje před chrámem a za námi se rozprostírá pohlednicový kraj kolem Hané, čerstvě po sklizni. Už chápu, proč si k životu vybrala právě tohle místo.
Na kontě má 13 titulů mistryně republiky, jako jediná Češka se pravidelně účastní mistrovství světa v půlmaratonu a na konci září bude usilovat o desáté vítězství v řadě v nejstarším evropském běžeckém závodě Běchovice–Praha, což se od roku 1897 ještě nikomu nepovedlo. „Je to hrozná dřina a ten vytrvalostní běh ještě k tomu docela nuda. Člověk se do toho musí trošku nutit. Ale já se od té doby, co bydlím tady na Svatém Kopečku, do běhu rozhodně nutit nemusím,“ říká lapidárně o své tréninkové filozofii.
Zítra ji čeká netradiční, noční pětikilometrový závod centrem Prahy, pořádaný pod hlavičkou Pražského mezinárodního maratonu. Těchto závodů se ročně zúčastní asi 40 tisíc lidí, od profesionálních běžců až po „hobíky“. O nich ale později.
„Někdy se mi stane, že běžím, a najednou zjistím, že tudy už jsem proběhla, úplně se zasním. To potom občas zakopnu o kořen a natáhnu se,“ říká mi velmi příjemná dáma, která – podobně jako Emil Zátopek – špičkově běhá 5 km, 10 km i maraton. Kolem jejího tréninkového okruhu přicházíme do hospody, kterou Petra provozuje s manželem. Pod nápisem U Kameňa usedáme na zahrádku, již zdobí historické plechové tabulky a další hospodské serepetičky. Tady absolvuje druhou fázi tréninku. Od března do října totiž běhá jen ráno, od tří odpoledne do jedenácti pak kmitá na zahrádce a obsluhuje hosty. Jen přes zimu trénuje alespoň některé dni v týdnu dvoufázově. V dnešní době fanatických tréninků překvapivě malá zátěž pro nejlepší vytrvalkyni v zemi. Ale sport Petra bere spíš jako odreagování od práce. „Když jsem unavená z některých trochu zvláštních hostů, tak se v tom lese nabiju energií. Hodně do běhu sice dám, ale dostanu mnohem víc.“
Na rozdíl od takového fotbalu běháním zrovna nezbohatnete. Reprezentace Petře umožní vyjet na soustředění, od sponzora dostane oblečení a od mateřského oddílu AK Olomouc 20 tisíc na rok. „To mi pomůže, já zase nejsem tak náročná.“ Dodá, že kdyby byla lepší, měla by jiné příjmy. Jenže zrovna v dálkovém běhu, který opanovali afričtí běžci, to má našinec ve světě neskonale těžší než řekněme v oštěpu. Podle Petry mají běžci tmavé pleti geneticky lepší svalová vlákna, krom toho často žijí ve vysokých nadmořských výškách – tělo má díky tomu víc červených krvinek, což také zvyšuje výkonnost. Navíc takoví Keňané mají dnes stejně dobré podmínky k tréninku jako Američané. „Už to není, jak se říkalo, že běhávali do školy a ze školy.“ Celkově je konkurence ve světě tvrdá. „Oni už to mají strašně promakaný. Mají doktory, regeneraci, dělají jim testy s padesáti přísavkami na těle,“ říká Petra, která se příští úterý chystá k doktorovi na první prohlídku po dvaceti (!) letech. A životospráva? „Tělo si řekne. Když mám po závodě chuť na slané, dám si hranolky.“ A každý den si jako správná hostinská dá aspoň jedno malé točené.
Praktická žena
„Je mi pětatřicet, už nebydlím u rodičů, mám manžela, jednou přijdou děti a musíme se o sebe nějak postarat.“ A trénovat celé dny by ji asi neuživilo. „Vyhrávám, ale výkony se zhoršily. Už jsem starší.“ Sto procent běhání ale nedávala ani dřív a vlastně nejvíc sportu obětovala až letos kvůli olympiádě. Tělo však zátěž nevydrželo a Petra si namohla podkolenní šlachy. „Dva měsíce jsem neběhala a byla jsem hrozně nervózní. Chybělo mi to vybití,“ říká o zkrachovalém pekingském snu. „Takhle vím, že ráno jdu do lesa, pak si dám sprchu a cítím se skvěle.“
Pokud rok neběháte, jak se Petře už také jednou stalo, trvá čtyři roky, než se dostanete do své někdejší formy. Petra si ale myslí, že nikdy nepřestane běhat úplně. „Když mě bolely ty šlachy, doktorka mi nařídila úplný klid. Mazala jsem to mastí a bolelo to ještě víc. On je totiž organismus na nějakou zátěž zvyklý.“ Dlouhý běh je prý jinak k tělu šetrný, provozuje-li se rozumně. Za třiadvacet let strávených v běhu měla Petra jen jednu artroskopii kolene, což v porovnání třeba se zdevastovanými nohami fotbalistů není nic.
Za extrémní zátěž nepovažuje Petra ani čím dál oblíbenější maraton. „Vždyť je to ani ne tříhodinová záležitost, pro trénované lidi to nic není. Udivuje mě ale, že někteří lidi vůbec netrénují a pak si hodí maraton, hlavně v cizině jsou jich na startu davy. Chvilku běží, chvilku jdou a trvá jim to pět hodin. Pro tělo je to brutální, hlavně klouby, často to jsou silnější lidi.“ Všem „hobíkům“, jak říká rekreačním běžcům, radí, ať neběhají po asfaltu a koupí dobrou obuv. Pokud má někdo kila navíc, měl by nejprve zvolit rychlejší procházku. Nebo kombinaci běhu s kolem či kolečkovými bruslemi.
U běžkyně, která trénuje v tak kouzelném prostředí, nepřekvapí, že jí u závodů záleží i na estetickém hledisku. Krajinou se jako pan doktor z Vesničky mé střediskové kochá, když její nohy zdolávají maraton v Holandsku, kde se trasa půvabně vine lesem a vesnicemi. I když s přibývajícím časem Petra už většinu času kouká do země, neboť ji deptá, když vidí, že musí „doběhnout k tamté zatáčce a zase zatočit“. Nejhorší to ale bylo na půlmaratonu v italském Udinese, kde „udělali trasu tak, aby byla co nejrychlejší. To bylo strašný. Člověk vyběhl a před ním jen rovina, navíc ve městě, absolutně to neutíkalo“.
Expremiér Špidla říkal, že si při běhu píše projevy, to Petra prý nemyslí na nic. „Nechám to plout. Maximálně si propočítávám časy, každý pátý, od třicátého kilometru každý kilometr.“ Nejhůř je prý maratoncům až po třicátém kilometru. „Jedna běžkyně zkolabovala 200 metrů před cílem. Přijde to bez varování. Prostě vás to švihne přes nohy, táhnete je za sebou, máte křeče v lýtkách.“ Petra přesto vzdala závod snad jen dvakrát. „Manažer si vždy půjčí kolo, jede vedle a hecuje. Párkrát jsem mu, čtyřiasedmdesátiletému pánovi, řekla, ať už drží hubu, nebo ho z toho kola shodím. A on na to, když ještě můžeš kecat, tak máš sil dost,“ směje se blondýnka, která se stejnou lehkostí, s jakou zdolává olomoucké kopce, létá na place s plzní. Jak vlastně běžec pozná, že už doopravdy nemůže? Petra neví. Někdy doběhne do cíle, a když se vydýchá, má pocit, že by mohla běžet znova. „Asi nejdu až na dno sil. Asi svůj organismus podvědomě šetřím.“ Jednou se zase chystala na pětikilometrový závod Evropského poháru zemí v Praze, forma byla skvělá, cítila se na osobák... a 400 metrů po startu myslela, že nevydrží. Doběhla jen kvůli tomu, že bojovala za družstvo. Nejlépe se Petře běhává, když na závodech potkává přátele a panuje uvolněná atmosféra. Jenže na mistrovství světa a evropské závody jezdívá za Česko zpravidla sama, možná i proto se jí tam zatím nepovedl žádný skvělý čas.
Nedávno ji fyzioterapeutka překvapila, že prý nemá dobrou techniku běhu. Moc zatěžuje bedra, má tak ochablé hýždě, používá příliš zádové svaly a neprotahuje dost nohy. A že když změní styl, bude běhat rychleji. S tím ale na Petru nechoďte, ona už se měnit nehodlá. „Běh je nejjednodušší sport,“ směje se.
Víc než medaile je pro ni euforie, se kterou dobíhá závod, který jí sedl. Radost má taky z toho, že jí Olomoučtí fandí, několik z nich dokonce začalo běhat. „Já su díky tomu běhání pořád taková v pohodě, taková usměvavá. Když mám starosti, neberu to tak tragicky, všechno se dá řešit. Snažím se užívat si každou minutu.“ Nejen při maratonu.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
