V domě, v němž kradl, si vybral opravdu to nejlepší: obraz od známého portrétisty z druhé poloviny 19. století, krajinu od neméně slavného autora té doby, soupravu z míšeňského porcelánu, 300 let starý cínový talíř a karafu a světe div se: moje dva obrazy. Cítím k tomu člověku velký obdiv a chci ho znát. Ráda bych ho představila několika galeristům, kteří moje obrazy považují za staromilské. Můžete totiž veřejnost přesvědčit, že tři rezavé obruče opřené v rohu galerie jsou výrazem hledání umělcovy identity. Můžete obvinit každého z kulturní zaostalosti a ignorantství, jestliže s vámi netleská té nové performanci, kdy se umělec válí po zemi obalen hladkou moukou, aby se pak za zvuků kakofonie vymočil na americkou vlajku. A můžete označit za hlupáka každého, kdo nepochopil tu skvostnou novou instalaci z nedopalků cigaret navršených známým umělcem do tvaru pyramidy na bedně stlučené z OSB desek, instalaci, o které psaly všechny deníky a na jejíž vernisáži byla televize a nechyběly ani VIP osobnosti.
Ale zkuste, prosím, někoho přesvědčit, aby kvůli loupeži těchto skvostů riskoval šatlavu! Ano, krade se jen to, co má nějakou hodnotu. A tak mě napadá, jestli by se váženým výtvarným kritikem neměl stát někdo, kdo už má odsezeno nejméně deset let na Borech. Což na místo odcházejícího Knížáka jmenovat nějakého zkušeného recidivistu? Možná by se pak do galerií dostaly i obrazy, na které se dá dívat. A slovo umělec by znovu nabylo svůj původní význam: že totiž umělcem je někdo, kdo umí svoje řemeslo a je nadán i čímsi navíc, co se v dobách antiky tak krásně nazvalo múzou.
O autorovi| Autorka je malířka a ilustrátorka
