Průměrný občan se v té změti ekonomických dat začíná ztrácet. Některá klesají - jako např. průmyslová výroba, tempo růstu HDP či tempo nárůstu inflace. Některá zase stoupají - např. nezaměstnanost nebo deficit státního rozpočtu. A odevšad zaznívá, že je krize a že bude ještě hůře. O kolik ještě bude hůře či, slovy ekonomických filozofů, jak dlouho budeme procházet kocovinou po dlouhotrvající růstové party, neví nikdo. Zbývá vyhlížet pověstné „světlo na konci tunelu“. I na život ve tmě si ale člověk po určité době zvykne. Je však lepší, aby při hledání východu spíš používal kompas, než sledoval bludičku. Je tedy nasnadě ptát se, na které ekonomické indikátory by jako na východisko z temna ukázal kompas.
Nebyla by to, bohužel, momentální výše mzdy. Nebyla by to ani nezaměstnanost. Tím klíčovým směrem je cesta vedoucí k ozdravení firem. Vydat se tímto směrem není rozhodně lehké. Každému je totiž bližší vlastní plat či pracovní místo než zájmy „nenasytných“ firem. A právě na to budou v nadcházející předvolební kampani spoléhat někteří politici. Budou třeba nabízet vyšší platy, jistotu pracovních míst a snižování daní zaměstnancům na úkor firem. Jenže právě to je jako zahodit kompas a sledovat bludičku. Co tedy má průměrný občan sledovat? Třeba právě růst výroby či HDP. Až začnou růst, lze čekat i růst mezd a pokles nezaměstnanosti.
