Název knihy Co dřív? (vydalo nakladatelství Motto) názorně vyjadřuje Slívovu mnohostrannost. Koktejl z nonsensových veršů, písňových textů, aforismů či odposlouchaných „přeslechů“ a vymyšlených „překlepů“ hojně doplňují pochopitelně jeho karikatury.
Terapie po výstřelu ze samopalu
V nápadité životně-profesní retrospektivě Jiří Slíva připomíná, jak při hledání narazil na texty, jež psával třeba před třiceti lety. Dávná čtyřverší a texty k písním, které si zamlada psával, se snažil přiřadit ke stejně vzdáleným kresbám, jimiž si oživoval záznamy tehdejších (často semaforských) hitů.
Vypráví o „terapeutických“ kresbičkách. Ty vznikly v době, kdy po prvním výstřelu ze samopalu na vojenském výcviku částečně ztratil sluch. Nezbylo než hukot v hlavě léčit soustředěným šrafováním, perokresbami, a brát ho s humorem: „Přeslechy jsou na konci knížky uvedeny jako důkaz, že i z nedoslýchavosti lze vytěžit absurdno.“
Vzpomíná také na zkušenosti zaskakujícího bubeníka v sestavě Vodňanského a Skoumala, kteří svého času provozovali proslulý autorský pořad v Činoherním klubu. Kdo zná poezii Jana Vodňanského, najde u textů Jiřího Slívy nejednu podobnou strunu, přinejmenším rytmus a hraní se slovy mají takřka totožný charakter a dokládají, že jednoduchý, nakažlivý, a přitom intelektuálně střižený humor měl v oněch dobách navrch; alespoň textíky, které oba vytvářeli, ukazují na jistou spřízněnost.
Všestranně múzický Jiří Slíva, aktivní člen Grafičanky, orchestru složeného z výtvarníků-grafiků, bubnoval s Vodňanským a Skoumalem jen jednu sezonu, své písničky ale skládal a zpíval s kytarou déle, a dokonce s jednou z nich, jmenuje se Matiné, vyhrál soutěž populárního seskupení Šafrán o ptáka Noha. V porotě, jak připomíná, byli tehdy Jiří Dědeček, Jan Burian, Zuzana Michnová a Jaroslav Hutka, tedy žádní nýmandi... Občas vystoupil coby host právě s Dědečkem a Burianem. Všechny umělecké obory, nejvíc však asi hudba a zejména jazz, jsou Slívovi silnou inspirací, což dokazují jeho četné karikatury na jazzové téma.
Muzikanty nešetřil ani ve svých básničkách: „Jeden pianista / měl moc velké břicho / tak obrovské břicho, že si / nedosáhl na klávesy. / Aspoň bylo ticho“ (O tlustém pianistovi).
