Filmový architekt Rudolf Lukeš měl po válce nakročeno ke skvělé kariéře. Ta však skončila hned v únoru 1948.
Pro objektivy filmové kamery prý uměl navrhnout dokonalé prostředí. Využíval fantazii, kterou umocňoval „motivy nevymyslitelné, pitoreskní i všední reality. Lukešův talent oslnivě zazářil již v jeho mladém věku dvaceti čtyř let...“ Tato slova plná úcty pronesl režisér Jiří Krejčík na pohřbu talentovaného filmového architekta v roce 1976. Když Rudolf Lukeš zemřel, bylo mu teprve třiapadesát let. A předtím žil v nouzi, bezmocné beznaději i planých nadějích, že se dočká spravedlnosti. Nakonec strávil sedm a půl roku života s handicapem pro výtvarníka obzvlášť obtížným: na půl těla ochrnutý po úderu mozkové mrtvice. „Strašně se trápil, až se utrápil,“ shrnuje dnes tehdejší realitu architektova manželka Tatijana Lukešová.
Vyakčněn v prvních únorových dnech Nadaný umělec měl hned zkraje kariéry jednoznačný úspěch. Už jako velmi mladý, teprve dvacetiletý, asistoval zkušeným filmovým architektům a hned po válce dostal příležitost vytvořit samostatně výpravu pro filmy vznikající v právě zestátněných barrandovských ateliérech. V osmačtyřicátém během tři čtvrtě roku připravil k realizaci tři filmy - s Jiřím Krejčíkem přelomové poválečné drama Ves v pohraničí a ve své době kontroverzní psychologický snímek Svědomí, s Václavem Gajerem detektivku Křížová trojka. A předtím ještě pracoval v Polsku - postavil dřevěné uličky Varšavy a setkal se s mladým Andrzejem Wajdou.
Jenže přišel komunistický převrat. Hned po 25. únoru se Barrandova chopily akční výbory a výsledkem jejich rychlých posudků bylo ochromující oznámení: vyakčněn. „Oznamujeme Vám, že akční výbor zestátněného filmového podnikání rozhodl, že s okamžitou platností přerušuje jakoukoli Vaši spolupráci se zestátněným filmem.“ Za správu závodu byl na strohém sdělení s datem 27. února 1948 podepsán Ing. L. Linhart.
Dnes se už jen těžko chápe, co takové vyakčnění znamenalo. Pro Rudolfa Lukeše, tvůrce na samém prahu profesionálního života, konec všem možnostem. Nic nepomohly přímluvy režisérů, kteří s Lukešem pracovali a měli s ním další plány, ani to, že Jiří Krejčík, v té době už renomovaný filmař, nejen napsal obsáhlý dopis, ale došel osobně až k tehdejšímu ministrovi informací a osvěty Kopeckému a orodoval za talentovaného tvůrce. Lukeš nesměl nic, ani vkročit do barrandovského areálu.
Argumenty akčních snaživců by byly z dnešního hlediska směšné, i kdyby se zakládaly na pravdě. Jenže nejenže byly lživé, ale měly tehdy smrtící váhu. Například tvrzení, že architektova manželka je Američanka.
Tedy jen pro historickou přesnost: paní Tatijana měla ruskou maminku z rodiny, kterou bolševici v Jekatěrinburgu téměř celou vybili. Jeden její dědeček byl u cara popem a druhý dveřníkem. Maminka utekla do tehdy demokratického Československa a celý život se bála, kdy na zbytky její rodiny Sověti uhodí a odvlečou ji do gulagu. Naštěstí k tomu nedošlo. Provdala se ovšem za Franze Lederera, posledního šéfredaktora pokrokových německy psaných novin Prager Tagblatt. Toho nejprve zatklo gestapo, a když se mu jakýmsi zázrakem podařilo se z pankrácké věznice dostat, emigroval do Anglie, byl válečným zpravodajem při americké armádě a pracoval v tiskovém odboru Benešovy exilové vlády. Chodil v uniformě americké armády. Takže logicky - jeho dcera musela být Američankou.
A hned byl důvod k vyakčnění jejího manžela.
Intervence bezpředmětné Možnost paralyzovat nadějného umělce ovšem byla lákavá zřejmě z jiných důvodů: závist zatím méně úspěšných nebo těch, kteří se k zakázkám chtěli dostat a neměli trpělivost čekat, až na ně dojde řada přirozenou cestou? Paní Lukešová ani po letech nezapomněla, kdo jejímu manželovi přinesl tehdy v únorových dnech přihlášku do komunistické strany, ani to, že ji manžel na místě roztrhal. Byl to prý jeho blízký spolupracovník, který disponoval i všemi Lukešovými scénografickými návrhy.
S podpisem „Pětiletce zdar“ barrandovská závodní rada ROH (Revoluční odborové hnutí) Rudolfu Lukešovi na jeho žádost o znovupřijetí odeslala v říjnu 1948 zamítavou odpověď. Stalo se tak „po slyšení mistrů stavby, zástupců mistrů a filmových architektů...“ Konečný verdikt zněl: „Na základě tohoto usnesení Vám sdělujeme, že Vaše žádost o znovupřijetí byla zamítnuta a oznamujeme Vám, že případné odvolání, jakož i intervence budou považovány za bezpředmětné.“ Nejen Jiří Krejčík, ale i někdejší vedoucí výrobní skupiny režisér Jiří Weiss a další se přimlouvali, aby Lukeš směl dokončit alespoň film Svědomí, ale jak v jednom z četných intervenčních rozkladů potvrdil Krejčík, bylo to odmítnuto s tím, že „Lukeš byl asociální k dělníkům a že rozhodnutí v jeho případě nelze odvolat ze zásadních důvodů, aby nevznikl precedenční případ pro řadu ostatních, kteří byli vyloučeni...“ Ještě v roce 1954 se jména renomovaných filmařů, jako byli Bořivoj Zeman, Elmar Klos, Ján Kadár, Jiří Krejčík, Jiří Lehovec, Jiří Weiss, Miroslav Hubáček a Pavel Blumenfeld, ocitla na dopise, který znovu žádal přezkoumání Lukešova případu. Nic se nestalo. Přesto se Krejčíkovi podařilo Lukeše ještě propašovat jako výtvarníka do svého filmu Frona. Ovšem za ponižujících podmínek - nesměl vejít do ateliérů vstupní branou. Jen představitelka hlavní role Carmen Farkašová (kterou známe jako Hanu Hegerovou) tehdy s Rudolfem Lukešem solidárně chodila zadem, kolem plotu... Jedy kádrových posudků Rudolf Lukeš neměl „splachovací“ náturu, mučil se a trápil, doufal, že se časem situace vyjasní a změní k lepšímu, nebylo ovšem z čeho živit rodinu, přičemž ani jeho žena nenašla odpovídající práci (v devětačtyřicátém roce se narodil syn Alexander, v šedesátém devátém dcera Barbara). Kádrováci z Barrandova si dali tu práci a na všechna místa, kde by o Lukeše snad mohli mít zájem - například by se byl mohl prosadit jako scénograf v divadlech (například Zdeněk Štěpánek se ho snažil protlačit i do Národního) -, bystře poslali své jedy. Nakonec se přece jen uchytil jako ilustrátor dětských knih a vytvořil například pro Artii pozoruhodnou řadu půvabných knížek (s tehdy ještě ne tak běžnými plastickými ilustracemi).
Poslední kapkou do trvající beznaděje byl v atmosféře politického uvolnění v roce 1968 napřed nadějný a posléze opět zmarněný pokus o rehabilitaci. Vedoucí tajemník tehdejšího Svazu československých filmových a televizních umělců Ladislav Helge psal Lukešovi v červnu 1968 o záměru zasadit se o rehabilitaci všech filmových a televizních pracovníků nespravedlivě postižených po roce 1948.
V lednu 1969 rehabilitační komise dospěla k usnesení, že jeho případ hodnotí jako „naprostou politickou křivdu, která způsobila jmenovanému ztrátu existence a svými důsledky mu znemožnila jakoukoliv další práci v oboru filmové architektury“. Komise navrhuje, aby R. Lukeš byl morálně rehabilitován a aby mu byla poskytnuta přiměřená náhrada za ušlý zisk. Dále aby mu byla umožněna práce filmového architekta. Jenže to už byl rok 1969, normalizace v dohledu, a k naplnění závěrů rehabilitační komise zase nedošlo.
Letité trápení z nespravedlnosti, o niž se nijak nepřičinil, sehrálo v architektově křehké konstituci svou roli. V roce 1969 se při zápase se sovětskou „sbornou“ rozčílil natolik, že jej postihl záchvat mozkové mrtvice. Sedm a půl roku žil jen napůl, přesto se ještě našli přátelé, kteří mu umožnili pocit, že pracuje. Eduard Hoffmann například zadal Lukešovi několik večerníčků a poslal mu na pomoc kreslíře, aby ochrnutému výtvarníkovi usnadnil práci. Přesto Rudolf Lukeš zemřel s oprávněným pocitem zmarněného života.
„Když můj otec v padesáti třech letech po těžké nemoci zemřel, našel jsem v jeho pozůstalosti mnoho krásných architektonických návrhů, které se už nesměly stavět v ateliérech,“ vzpomíná architektův syn, novinář a scenárista Alexander Lukeš. „Zůstaly na papíře, pověsil jsem si je na zeď, dívám se na ně a říkám si, snad by je měli vidět i jiní. Dobrou práci čas přece nikdy neznehodnotí.“ Ano, dobrou práci možná čas neznehodnotí. Život však jeho otci žádná posmrtná rehabilitace, jíž se nakonec rodina dočkala až v roce 1991, nevrátí.
***
Rudolf Lukeš (1923-1976) Filmový architekt, kterému v roce 1948 akční výbor zestátněného filmového podnikání zakázal pracovat. Záminkou bylo i tvrzení, že architektova manželka Tatijana je Američanka. Její matka byla přitom Ruska a otec Čechoslovák, který v minulosti pracoval jako válečný zpravodaj u spojeneckých armád.
