Za oknem se do dvora snášely veliké krásné vločky sněhu a paní Vaculíková řekla: „Pachole Jaro zápasí s královnou Zimou...“ To pravívá: je to citát z jejího slohového úkolu. Ano psávaly se takové úkoly: Jaro je tady, Nastal podzim, Zima u nás... Úkol vypadá jednoduchý, až banální. Stačí popsat, co dobře znáte a právě zas kolem sebe vidíte, nemusíte si nic vymýšlet. Ale ó ne! Toto geniální téma je lehké, nebo těžké. Podle toho, co od sebe čekáte. A právě na samozřejmých větách se vám může zadrhnout péro. Paní Vaculíková, veliká čtenářka, si myslela, že je to úkol literární: pachole muselo zápasit s královnou.
Několikrát už mi napadlo, že kdybych já učil psaní, hodnotil bych žáky podle toho, jak by popsali třeba svoji ruku nebo lampu... Právě jsem si vzpomněl, jak po sovětské okupaci, kdy se zas už nesmělo svobodně psát, napsal, myslím, Vladimír Neff do Literárních novin úvodní článek Popis hrnečku výborně! V tom popisu bylo o poměrech všecko.
Jednou v měšťance jsme dostali domácí úkol na téma „rodná obec“. Seděl jsem v neděli večer u stolu nad sešitem. Naproti seděl tatínek a čtl. Maminka u šporáku štupovala komusi z nás pančuchy. Když jsem chvíli planě seděl, optal se tatínek, co mám psát. A řekl, že je to lehké. „Máme tady hrad, pivovar, nádraží, rybníky...“ Ano, pravda. Ale vyjmenovat to jenom? To si tatínek také uvědomil a řekl: „Vem to historicky. Začni od hradu a doveď to k budoucnosti, že nám tady vzniká cikánská čtvrť.“ To byla narážka na to, jak se ve vrbí u potoka usadili Cikáni. Byli tu známí, přicházeli občas a jmenovali se Múrkovi. Často jsem si na inspirující moment svého psaní slohových úkolů vzpomněl: jak jsem nad čistým papírem pocítil, že bych si mohl, že člověk si může udělat z každé věci tak trošku srandu. Tak jsem začal, že dějiny světa jsou představeny tu v Brumově na našem hradě, v jehož zavalených sklepích jsou poklady nezměrné ceny, které se ještě nikdo nepokusil vykopat, což udělám až já s chlapci... A co se nestalo. Po dlouhé době, asi půl století, můj syn Ondřej se s kamarádem Zdeňkem Ptáčkem zasloužil o záchranu hradu. A jsou tam opravdu veliká sklepení, kam by se vešlo mnoho pokladů nezměrné ceny.
Osou Brumova je říka, která se skládá ze dvou potoků: klobuckého a návojského. Stékají se nad splavem, kde se koupáváme. „Stékají se na smluveném místě,“ napsal jsem. „Smluvili jsme je my, kteří tam pásáváme a chytáme pod kameny hrouzky a pouštíme je...“ Objevil jsem, že stačí málo, jenom nějaké nepatřičné slovo, aby byla holá skutečnost zajímavější.
Řekl jsem si, že se o velikonočním čase vyhnu všemu, co nám kazí svátky. Ale nečekám velice, že se pacholeti Jaru podaří nějak zušlechtit to, co tu po sobě zanechává stařena Zima.
Právě jsem si vzpomněl, jak po sovětské okupaci, kdy se zas už nesmělo svobodně psát, napsal, myslím, Vladimír Neff do Literárních novin úvodní článek „Popis hrnečku“ výborně! V tom popisu bylo o poměrech všecko.
