Dnes o tom, jak uniknout inflaci textů
Slovo bylo odpradávna čímsi magickým, mocným a po dlouhou dobu vzácným. Poslechnout si potulného kazatele byl pro středověkého venkovana nesmírný zážitek, kdo měl v té době ručně psanou knihu, byl boháčem duchovním i faktickým. Už Gutenbergův lis, pouhý dětský žert proti dnešním médiím, mnohé znepokojoval a vyvolával otázku, zda těch slov není nějak moc a nemnoží se příliš snadno.
V pozdějším středověku začala i laicizace písemnictví a zacházení se slovy vůbec - koneckonců v angličtině se podnes úředník jmenuje clerck, byť doba, kdy jen klerikové uměli pořizovat záznamy, je dávno ta tam. Zdálo-li se někomu počátkem dvacátého století, že slova se z rotaček, knihtiskáren a tribun hrnou nějak příliš a jsou jaksi levná a jalová, co by měl říkat dnes? Došlo už k úplné „demokratizaci“ jejich produkce a distribuce, dokončuje se to, co započal před staletími kupčík, čtoucí si po večerech Písmo svaté: blog afektované puberťačky může mít víc čtenářů než řekněme ministerský výnos.
Internetové encyklopedie se oddělily od oficiální učenosti a staly se anonymním dílem nadšených amatérů, v podstatě velmi úspěšným - nejen že se v nich stírá individualita, na kterou novověk tolik dal, ale veleúspěšně se v nich realizuje to, co si Orwell představoval ve světě papírových záznamů jako velmi pracné: dají se kdykoli upravit podle momentální situace a rozpoložení myslí, vlastně jako barometr reflektují neosobní obecné mínění ve smyslu německého man sagt.
Všechno snažení milionů se upírá k tomu, aby v přetékajícím kotli slov a textů měly přístup k patřičným „zesilovačům“: masmédiím, impaktovaným časopisům, aby textové vyhledávače našly jejich sdělení jako první. Rozšířená reprodukce textů plynně přechází v rozšířenou reprodukci žvástů, v níž to zajímavé a podstatné bude stejně špatně nalezitelné jako jeden čtyřlístek v lánu jetele. Čím více lidí v mejnstrýmu „jede“, tím rychleji mejnstrým teče. Zkušenost učí, že kulturními inovátory a hrdiny se pro budoucnost nestávají ti, kdo nejlíp splňovali kritéria doby, ale ti, kdo činili pravý opak a jevili se jako pošetilci, ne-li sebevrazi, kteří si sami škodí. Hrdinou minulého režimu se stal chartista, ne vzorový absolvent VUMLu (pro mladší čtenáře: Večerní univerzita marxismuleninismu), mezi tisícovkami středověkých mnichů dnes vyčnívá ten, který se věnoval třeba matematice, ne ti obzvlášť vzorně a excesivně dlící na modlitbách.
Z této perspektivy by se jasně rýsovalo, že optimálním postupem by dnes bylo úplně umlknout a uchýlit se do ústraní podle staré poustevnické zásady: Ve sluji - prosluji. Klíčové body učení je potom třeba svěřovat jen zvlášť dobře vybraným učedníkům ústně, s požadavkem naprosté mlčenlivosti. Je více než jisté, že by na těch pár slov, šeptaných polohlasem za bezměsíčné noci někde v pustině, do smrti nezapomněli. Je to právě utajení a rozmanité okolkování a překážky, co činí informace lákavými - i hlupák záhy pochopí, že to, co má zapotřebí reklamu a širokou propagační mašinerii, je jaksi méněcenné a v zásadě nestojí za pozornost. Pravda naopak dělostřeleckou přípravu nepotřebuje, stojí jaksi sama sebou a neumenšuje se ani ve skrytu. Ti, kdo ji opravdu hledají, ji tam nakonec i snadno najdou.
Optimálním postupem by dnes bylo umlknout a uchýlit se do ústraní podle zásady poustevníků: Ve sluji - prosluji.
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
