V polovině března 1939 si Adolf Hitler pozval na kobereček Čecha Emila Háchu a Slováka Jozefa Tisa. Augustina Vološina, předsedu autonomní vlády Podkarpatské Rusi, nepozval, protože ji věnoval Maďarsku. Tiso dostal příkaz, aby odtrhnul autonomní Slovensko od Česko-Slovenska a vyhlásil samostatný stát, jehož západní část až po Váh bude ale kontrolovat Třetí říše. Hácha, jak jsem kdysi při studiích vyzkoumal, věřil, že Češi dostanou to samé, co Slováci. Tedy vazalský, ale samostatný stát. Dostal ale jen protektorát.
K včerejšímu výročí vyhlášení válečné Slovenské republiky vyšel v deníku SME velký, poměrně zásadní článek publicisty Jozefa Hajka o tom, do jaké míry navazovalo Mečiarovo Slovensko v roce 1993 na Tisův „štát“. Pod článkem se rozpoutala vášnivá diskuse, z velké části česko-slovenská. „Slovenská zrada“ v březnu 1939 (a v roce 1992?) stále nenechává Čechy chladnými.
Nemáme si však toho moc co vyčítat. Snad leda příklon Slováků k fašismu, ale je otázkou, jak moc měl v nějaké podobě fašismus našlápnuto v Česku a zda si politickou reprezentaci druhé republiky neidealizujeme. Protektorát stejně jako slovenský štát nebyl pro Hitlera odbojnou přítěží, ale spolehlivým výrobcem zbraní, české firmy se zúčastnily třeba i tendru na výrobu pojízdných plynových komor. Baťa obouval wehrmacht a tanky ze Škodovky byly tím nejlepším, co Němci první roky války měli. Slováci udělali povstání, až když byli Sověti na Dukle, Češi povstali pět dní po Hitlerově sebevraždě a pádu Berlína. Čest a sláva parašutistům, vojákům zahraničních armád, nevelkému odboji. Na to, jak jsme se chovali za války, však hrdí být nemůžeme. Ani my, ani Slováci.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
