Dnes o dilematu překladatele:
Být věrný, či tvořivý?
Překladatel se při práci neustále zmítá mezi dvěma protichůdnými požadavky.
Na jednu stranu musí být autorovi věrný a držet se důsledně jeho textu. Je důležité, aby přesně překládal všechna slova a obraty a nacházel správné ekvivalenty ke všem frázím, termínům a pojmům, jež autor používá. K tomu je třeba, aby potlačil nutkání sám tvořit a nepromítal své ego do textu víc, než by bylo zdrávo.
Na druhou stranu musí však být tvořivý v tom smyslu, že dokáže rozpoznat a ve svém jazyce vyjádřit autorův umělecký záměr a rozmanité roviny předlohy a jejich proměny. Měl by umět rozlišit i charakterové vlastnosti jednotlivých postav a najít pro jejich různost adekvátní a věrohodné jazykové prostředky.
I kdyby však sebevíc chtěl na svoje osobní ambice rezignovat a držel se původního textu jako klíště, nezbude mu než tvořivý být. Jazyky jsou z podstaty různé, každý má svoje silnější a slabší stránky a žádné dva na světě si nejsou ve svých možnostech zcela vyrovnané. Proto si jejich slovní zásoba neodpovídá v poměru jedna ku jedné. Kdyby si odpovídala, měli by to překladatelé sice jednoduché, ale taky by to byla nuda, hodná tak akorát překladu strojového.
Kdykoli se například v anglickém textu o někom řekne, že je vain, musí se člověk rozhodovat, jestli dotyčný v češtině bude ješitný, marnivý nebo domýšlivý, popřípadě se ve slovnících porozhlédnout ještě po nějakém jiném synonymu. Tohle rozhodování ale ještě není tak bolestivé, protože významová pole těchto slov se do značné míry překrývají a překladateli tu žádná velká past nehrozí.
Horší je, když se v angličtině o někom řekne, že je proud. Tady se překladatel musí rozhodovat mezi kladnými možnostmi (hrdý, honosný, okázalý aj.) na straně jedné a možnostmi zápornými (povýšený, nadutý) na straně druhé. Někdy to lze tak trošku zahrát na obě strany a pojistit to adjektivem pyšný, jež podle okolností může mít kladný i záporný význam. Ale to nejde vždycky.
Čím je předloha vzletnější a odvázanější, čím víc se autor nechává unášet fantazií, tím tvořivější musí překladatel být. Kupříkladu člověčí přirozenost je už asi tak uzpůsobená, že se s obzvláštní rozkoší a fantazií realizuje tam, kde může ukojit vrozené sklony ke škodolibosti a posměváčkovství: třeba jak říct, když někdo není nejbystřejší, že je slabší duchem a myslí mu to pomaleji, než by bylo záhodno.
Mimořádně šikovní jsou v tomto ohledu Švédové. Ti to můžou o dotyčném říct vskutku bizarními způsoby: Nemá všechny koně doma. Výtah mu nejede až nahoru. Není to ten nejostřejší nůž v zásuvce. Světlo svítí, ale nikdo není doma. Je za splávkem. Kolo se točí, ale křeček je mrtvý.
Jistě není třeba říkat, že tady ani ten nejlepší slovník nepomůže; na talíři předložená řešení by v něm člověk v takovýchto případech hledal marně. Nezbývá tedy než zapátrat v paměti, jak vynalézavá je v tomto bodě čeština. A rozhodně na tom není špatně; možností, jak to říct, je dost: Nemá všech pět pohromadě. Stojí si na vedení. Má dlouhé vedení. Chybí mu v hlavě kolečko. Je padlej na hlavu. Náš děda říkával, že ho holub kopnul do hlavy. Nebo že když byl malej, dávali mu pít odvar z makoviny.
Jak vidno, jazyky se přece jen umějí vynasnažit a připravit opravdovou hostinu. Pak už záleží jen na umění a citu překladatele, jak to poskládá, aby to bylo dobré a aby mu čtenáři věřili, že takhle -a ne jinak - to taky chutnat má.
Čím je předloha vzletnější a odvázanější, čím víc se autor nechává unášet fantazií, tím tvořivější musí překladatel být
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
