Jednotný tarif pro obchodníky s elektřinou nabízí řešení
Trestním oznámením kvůli šíření poplašné zprávy minulý týden opakovaně pohrozil správci české přenosové soustavy ČEPS předseda České fotovoltaické průmyslové asociace Jaromír Řehák. Jeho pobouření vyvolala výzva správce sítí, aby distributoři elektrické energie pozastavili připojování nových obnovitelných zdrojů elektrické energie (OZE), především právě oněch fotovoltaických a potažmo i větrných. A nejenom to, v případě nutnosti, kdy nárazový výkon OZE ohrozí funkčnost celostátní přenosové soustavy, chce ČEPS tyto elektrárny odpojovat.
„Do soustavy nelze připojit více výkonu, než z ní lze odebrat,“ zdůvodňuje svůj postup ředitel ČEPS Petr Zeman. Předseda Řehák označil ve vysílání Radiožurnálu jeho tvrzení „za zcela zavádějící“ a pokládá je za „informaci na strašení lidí“.
O tom, že údajné „strašení lidí“ není jen výsadou českého správce přenosové soustavy, ovšem svědčí postup největších světových producentů energie ze solárních elektráren: Španělska a Německa (v přepočtu na obyvatele jí Česko produkuje i přes boom v loňském roce stále asi desetkrát méně). V Německu tak platí, že nově instalované fotovoltaické elektrárny s výkonem vyšším než 100 kW musí zabezpečovat stabilitu přenosové soustav. V praxi to znamená, že správce sítí musí mít možnost v případě přetížení omezit výkon na dálku během 60 sekund. Ve Španělsku zase vláda plánuje pro rok 2012 další snížení státních podpor fotovoltaiky – až o čtvrtinu. Důvodem je, stejně jako loni, kdy se dotace snížily až o 29 procent, vzniklá „spekulativní bublina“ investic do fotovoltaiky. V Česku je regulační úřad mnohem opatrnější, nicméně navrhuje snížení výkupních cen solární elektřiny o více, než je v současnosti povolených pět procent ročně. Unijní black-out Zastánci podnikatelů se sluneční energií se zaštiťují tím, že se Česká republika zavázala v rámci jednotné energetické politiky Evropské unie výrazně navýšit podíl OZE na celkové výrobě elektřiny u nás (podle závazku přijatého letos v lednu to má být do roku 2020 třináct procent). Závazky jsou sice hezká věc, ale pravdou je, že se Česko kvůli jejich naplňování skutečně může dostat do vážných potíží. Rostoucí podíl na OZE mají mít v celé Evropě kromě solárních elektráren (fotovoltaických i termálních) především větrné elektrárny, které jsou skutečně schopny v mimořádně krátkém čase přehltit existující přenosové soustavy. „Dokud nenastane v Česku třídenní black-out, nerozproudí se celospolečenská debata o tom, jakým způsobem do budoucna zabezpečit výrobu a přenos elektřiny,“ varoval již loni zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.
K black-outu zatím nedošlo, byť i loni na podzim česká přenosová soustava úpěla pod nárazovými nápory energie, jež po ní proudila od západního souseda. Praha se pokusila využít svého loňského předsednictví v EU a přesvědčit ostatní partnery o nezbytnosti zavedení tak zvaného jednotného tarifu, který by platil každý obchodník s elektrickou energií nakupující ji v jiném členském státě. Díky tomu by se okolním zemím pokryly jejich náklady na přenos, podobně jako tomu je u plateb za tranzit ropy či zemního plynu.
Usměrnit divoce tekoucí proud z obnovitelných zdrojů by mohla páteřní síť o napětí 1000–1200 kV – supergrid („supersíť“). Její budování si sice vyžádá značné finanční zdroje, ale z dlouhodobého hlediska je nezbytností. Soustava supergrid by umožnila vést elektřinu na místa spotřeby a předcházela by tak hrozbě blackoutu. Přenosová soustava, která má vyjít celkem na asi 30 miliard eur, propojí rozličné typy elektráren s konečnou produkcí cca 100 gigawattů k roku 2020. Řešit klíčovou otázku, „co s ní“ (tedy s nárazově vznikající produkcí elektřiny), má především systém přečerpávacích vodních elektráren v Norsku. Ty by měly být schopny v době přebytku proudu „uložit“ pomocí přečerpání vody do výše položených nádrží až 30 gigawattů elektrické energie a v případě potřeby ji naopak zpětně prohnat přes turbíny.
„Supersíťové“ plány sice mohou v dlouhodobém výhledu Evropské unii pomoci přiblížit se k realizaci jejích hlavních záměrů – omezení produkce „skleníkových plynů“ a snížení závislosti na dodavatelích energií (především na Rusku). Pro Česko z toho ale aktuálně neplynou žádné výhody. Potíže, které má český spotřebitel s tím, že fakticky přispívá v platbě za elektřinu na německou produkci energie z „větrníků“, budou ještě nějaký rok trvat.
Reálným východiskem proto pro Česko a jeho firmy je spíše – než vkládání nadějí do celoevropské supersítě – pokračování v dosavadních přístupech. Pokoušet se dosáhnout v rámci EU toho, aby ostatní státy odstraňovaly „úzká místa“ ve svých přenosových soustavách. Neustávat v „lobbování“ za tak zvaný jednotný tarif. Podpořit investice do našich potenciálních „úzkých míst“ v přenosové soustavě, konkrétně pomocí výstavby příhraničních sítí. Nebát se solární lobby a uložit provozovatelům OZE povinnost zajistit technická řešení umožňující omezit jejich výkon v řádu sekund. A aby to vše skutečně fungovalo, je třeba dosáhnout zjednodušení byrokratických řízení povolování nových staveb sítí, které v současnosti běžně trvá od sedmi do deseti let, ale i déle.
***
Česko se zavázalo navýšit podíl obnovitelných zdrojů energie. Závazky jsou sice hezká věc, ale pravdou je, že se Česko kvůli jejich naplňování skutečně může dostat do vážných potíží.
O autorovi| PAVEL MÁŠA, novinář e-mail: eshem@seznam.cz
