5. září 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Příběhy padlých vojáků: Armádu měli jako poslání, i v civilu měli ještě hodně plánů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek. S padlými spolubojovníky se... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek. S padlými spolubojovníky se... | foto: Armáda ČR

PRAHA Všichni tři byli silní, obětaví, milovali svou práci. Po dostudování střední školy měli tři vojáci padlí v Afghánistánu - Patrik Štěpánek, Kamil Beneš a Martin Marcin - jasno, jakým směrem se v životě chtějí ubírat. Každého z nich do služby v zelené uniformě a do elitní jednotky v Táboře ovšem přivedlo něco jiného. Redaktorka serveru Lidovky.cz nahlédla do životů tří mužů, kteří padli na misi v Afghánistánu po výbuchu sebevražedného útočníka. Dnes uplynul přesně měsíc ode dne, kdy se do Česka dostala smutná zpráva o jejich úmrtí.

Během druhého srpnového týdne se třikrát rozezněly zvony a stovky lidí si v tichosti připomněly význam činů tří mladých mužů, kteří neváhali obětovat to nejcennější, co měli. Bylo to jen pár dní od okamžiku, kdy se do Česka dostala ta tragická zpráva. V noci na neděli 5. srpna zemřeli tři čeští vojáci – Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek –, kteří hlídkovali v okolí základny Bagrám v Afghánistánu. Podle informací armády šlo o sebevražedný útok Tálibánu.

Místa, kde se konaly pohřby padlých vojáků, zahalil hluboký smutek. I přes tíživou atmosféru kostely v Chomutově, Plzni a Hluboké nad Vltavou – místa nejvíce spojená se životy padlých vojáků – spojuje cosi, co dokáže plně pochopit jen dobrý voják. Když vynáší rakve s jejich ostatky, je ticho a každý z přítomných si uvědomuje, že tuhle smrt provází cosi zásadního.

Jde o princip. Padli za vlast, tvrdí jejich blízcí a kamarádi z armádního i civilního prostředí, s nimiž se podařilo serveru Lidovky.cz po smrti vojáků navázat kontakt. Příbuzní až na výjimky nechtěli s novináři ve chvílích rodinného smutku hovořit.

„Všichni ke své práci přistupovali svědomitě a chtěli udělat něco pro svou vlast. Všechny tři práce bavila, naplňovala,“ vypráví jeden z vojáků, který byl dobrým přítelem všech tří padlých mužů. Své jméno nechce prozradit, redakce jej nicméně zná.

Smrt tří kamarádů, na které se spoléhal ve chvílích, které společně trávili daleko do domova, jej prudce zasáhla. O samotném útoku nehodlá mluvit, ačkoli má o něm hodně informací. O svých blízkých přátelích se nakonec  rozhodne vyprávět, protože si uvědomuje význam jejich nasazení v armádě.

Čestná stráž na úvod smutečního aktu vyzvedla z letadla rakve s ostatky padlých...

Všichni tři vojáci, kteří zemřeli v Aghánistánu, podle něj byli příkladným vzorem bojovníků pro celou armádu. „Když jsem se ale tu zprávu dozvěděl, cítil jsem strašný vztek. Naši vojáci byli zabiti zákeřně a my věděli, že nemůžeme nic udělat,“ líčil bezprostřední pocity po zveřejnění informace ve své kanceláři velitel táborské jednotky Daniel Cekul. Jejich smrt, jak zdůrazňuje, ovšem nebyla zbytečná. „Člověk, který jde do armády, totiž v sobě musí mít něco, co jej nutí sloužit své vlasti,“ dodal k památce tří vojáků. Toho si na mužích, kteří padli na misi, nesmírně váží.

MARTIN MARCIN

(narozen v roce 1982, zahynul 5. srpna 2018)

Rotný Martin Marcin

Rotný Martin Marcin

Martin Marcin měl v táborské základně největší autoritu. V armádě nabyl přeci jen nejvíce zkušeností. Jeho blízký kamarád z armády, který si nepřál být jmenován, jej popisuje jako muže, který byl „takový svůj“. Měl prý své nálady, ale uměl se i uvolnit a vše řešit s klidnou hlavou. „Armáda pro něho byla vše a obětoval jí strašně moc. Kariérní růst byl pro něj důležitý,“ vypráví ve vzpomínce na rotného, dnes již povýšeného in memoriam do hodnosti štábního praporčíka, Martina Marcina.

Talentovaný voják, který vyrůstal v Přečaplech u Chomutova, jeho dobrý přítel ho popisuje také jako poměrného uzavřeného člověka.

Se soukromým životem se svým známým a kamarádům příliš nesvěřoval. „Mates měl mimo práci svůj život, do kterého si lidi z práce netahal,“ potvrzuje další kamarád z armády, který si též nepřál být jmenován. Martin Marcin byl podle něj spíše uzavřený typ.

Podobně na štábního praporčíka vzpomínají i jeho přátelé ze sousedství v obci na Českobudějovicku, kde voják koupil zhruba před osmi lety velký dům. „Vzhledem ke svému povolání tady nebyl moc často, hodně času strávil na cvičeních a služebních cestách. Ale když jsme obnovovali dobrovolné hasiče, tak se sám přihlásil. Od té doby jsme se znali,“ řekl již dříve pro média starosta Dívčic Radek Livečka.

Starosta obce s bezmála 600 obyvateli zároveň šéfuje sboru tamních hasičů, v němž Marcin vždy platil za toho nejzručnějšího. Díky tomu často pomáhal třeba s obnovou techniky.

Rotný Martin Marcin před vojenskou technikou.
Rotný Martin Marcin byl jedním z tří českých vojáků, kteří zahynuli 5. srpna...

Ani další kamarádi z armády o jeho osobním životě mnoho nevědí. „Mates se mnou o své rodině nemluvil. Málo s kým o tom mluvil. Jen vím, že jeho odchod do armády příbuzní nesli samozřejmě těžce,“ líčí.

Mates, jak Martinovi někteří kamarádi přezdívali, myslel hodně na své postavení v armádě. „Byl zaměřený na hodnosti. Chtěl se dostat kariérně nahoru, byl to velitelský typ,“ popisuje Marcinovy sny jeho dobrý kamarád.

Také četař Jiří Bohuslav z táborské jednotky vzpomíná na Marcina jen v tom nejlepším. „Rozhodně to byl spolehlivý a zodpovědný člověk. Dalo se na něj vždycky spolehnout. Byl to prostě správný chlap.“ Ani rotmistr Jan Tobiášek z Tábora si nevzpomíná na jeho jedinou negativní vlastnost. Marcina poznal, když nastoupil do Tábora, jako technik roty. „Oba jsme byli řidiči. A on se pak stal velitelem družstva. Uměl si udělat svoji práci,“ líčí Tobiášek s velkým obdivem.

PIETA ZA PADLÉ VOJÁKY NA WEBU lIDOVKY.CZ

Jakožto vedoucí si Marcin dokázal zjednat respekt. „Měl rád svůj řád. Byl nerad, když jsme ten řád nějak kazili. To se mi na něm strašně líbilo,“ líčí rotmistryně Saskie Musilová. I když měl často práce až nad hlavu, vždycky si dokázal najít čas na své kolegy a pomoct jim. „Martin byl férový a rovný chlap. Uměl si udělat čas na nově příchozí kluky. Třeba i na mě, když jsem přišel jako nováček,“ vzpomíná s úsměvem na tváři svobodník Vít Němec.

Rodina nechtěla s novináři hovořit. Ani jeho bývalá žena není po tragické události schopna mluvit s médii. Martin podle ní navíc nenáviděl média. Rozhodla se proto jeho myšlenku respektovat.

O jeho působení v armádě si nicméně myslela své. „Můj milý exmanželi… Vždy jsem ti říkala, nelez tam, kam nemáš… Jednou jsi mohl poslechnout. Ale i tak jsem na tebe neskutečně pyšná a hrdá! Dávejte na nás nahoře pozor a jednou se potkáme! Splním ti tvé přání a o vše se postarám. Nikdy nezapomenu!“ napsala na Facebook ve vzpomínce na svého bývalého partnera.

Marcin v poslední době udržoval dlouholetý blízký vztah s Evou. Ta znala jeho motivaci nástupu do armády asi nejvíce. „Já tady žít nemůžu, nemůžu se dívat na uhlazený chlapy v upnutých růžových tričkách s kabelkou přes rameno. Potřebuji na misi, do Afghánistánu, tam jsem chlap, tam dělám práci, která má nějaký smysl,“ cituje MF Dnes Marcinova slova, s nimiž se kdysi svěřil své přítelkyni.

KAMIL BENEŠ

(narozen v roce 1990, zahynul 5. srpna 2018)

Desátník Kamil Beneš.

Nejmenovaný voják z táborské jednotky vzpomíná s hořkým úsměvem na tváři i na Kamila Beneše. Otec teprve čtyřměsíčního chlapce byl jeho nejlepší kamarád z armády. „Trávili jsme spolu volný čas, i mimo armádu, a byl strašně fajn. Miloval svou ženu a svého syna, kterého bohužel na vlastní oči neviděl. V armádě si plnil vše, co měl. Byl velmi učenlivý a na co sáhl, mu šlo,“ vypráví Kamilův blízký kamarád.

Uměl být rozhodný a dobře znal své místo. „Nic si nenechal líbit a uměl se ozvat,“ lovil se smutkem v paměti, co by jeho přítele nejlépe vystihlo. Kamil byl nejmladším ze čtyř dětí, které vyrůstaly v krásné hájovně, a o své slovo v rodině se naučit rvát. Když byl malý kluk, chodil každou neděli pomáhat do místního kostela jako ministrant. Ačkoli ho to ze začátku příliš nebavilo, nakonec si tuto činnost docela oblíbil a do místní farnosti chodil rád.

Vojáci vynášejí ostatky padlého vojáka Kamila Beneše z kostela.

Když zrovna nesloužil v armádě, aktivně odpočíval. Nerad zahálel. „Věnoval se rekreačně cyklistice, práci se dřevem a samozřejmě manželce,“ líčí kamarád padlého vojáka. Kamil se totiž na truhlařinu zaměřil už během studia na škole v Líšově. Ostatně jeho největším přáním prý bylo opatřit si vlastní dílnu a věnovat se naplno manuální práci.

Na pohřbu v kostele sv. Jana Nepomuckého stály davy kamarádů z armády i z Hluboké nad Vltavou, kde ještě před vojenskou kariérou vyrůstal a chodil do školy.

Mladý voják, který byl v srpnu ministrem Lubomírem Metnarem z hodnosti desátníka povýšen in memoriam do hodnosti štábního praporčíka, byl hodně společenský. „To je strašný, Kamile. Rád jsem s tebou hrával fotbal, pil pivo a smál se s tebou. Jsem hrdý na to, že jsem tě znal, odpočívej v pokoji, hrdino,“ napsal na sociální sítě ke Kamilově fotce Zdeněk Jára, jeho kamarád a bývalý fotbalový spoluhráč.

Beneš se před nedávnem přestěhoval z Hluboké nad Vltavou do nedaleké Plané nad Lužnicí. Tam bydlel se svou ženou, kterou poznal už na základní škole, v bytovce na okraji města. Svého prvorozeného syna nikdy neviděl. Narodil se týden po odjezdu na jeho vůbec první vojenskou zahraniční misi.

Kamil Beneš před vozidlem MRAP.
Desátník Kamil Beneš byl jedním z tří českých vojáků, kteří zahynuli 5. srpna...

S Terezou, láskou jeho života, si užívali hezký a poměrně skromný život. Čas od času společně zašli na střelnici, protože je oba cvičení se zbraněmi bavilo. Jeho kvůli armádě, Terezu spíše jako koníček. Jezdili společně do přírody. Nejšťastnější prý byli v momentech, kdy mohli grilovat na zahradě a užívat si jeden druhého. Ačkoli uměl být Kamil velký šprýmař, měl rád i vážné chvíle, kterými ukazoval, jak dobrým parťákem pro život dokázal být. Alespoň toho si na něm váží jeho kamarádi i sourozenci, s nimiž měl hezký vztah.

A podle výpovědi jeho kamaráda z armády, s nímž dlouze hovořil server Lidovky.cz, měl se svou rodinou velké plány. „Beny si chtěl, až přijede z mise, postavit dům pro manželku a syna. Už předtím si pořídil auto. Byl hodně rodinný typ. U Kamila to byla prostě hlavně rodina, dům. To byl jeho motor pro život,“ vypráví.

Kamil toužil po armádě nejen z toho důvodu, že jeho sourozenci pracují u bezpečnostních složek (jeden jako kriminalista, druhý jako hasič). Měl zkrátka pro armádu slabost. 

PATRIK ŠTĚPÁNEK:

(narozen v roce 1993, zahynul 5. srpna 2018)

Desátník Patrik Štěpánek.

Patrika Štěpánka, nejmladšího ze tří padlých vojáků, si nejmenovaný kamarád z armády pamatuje především jako veselého kluka, který byl šikovný a hodně učenlivý. „Armádě obětoval vše,“ vzpomíná muž, který se třemi padlými vojáky sloužil u 42. mechanizovaného praporu v Táboře. Právě z této elitní vojenské jednotky byli vojáci vysláni do Afghánistánu na misi.

„I když jsme se znali krátce, s Patrikem jsme byli na stejné vlně. I bez toho, abychom něco říkali, věděli jsme přesně, na co ten druhý myslí. Svou práci miloval, byl dokonalou představou toho, jak má voják vypadat a vynikat ve všech oblastech své profese. Byl vždycky připravený na to, co se bude dít a nikdy situaci nepodceňoval,“ popisuje svého kamaráda. Píše se mu ale ztěžka, smrt kamarádů ještě nedokázal zpracovat.

Z armádního speciálu vynesla ven rakve čestná stráž.

Přesto mu vzpomínka „na kluky“ dělá radost. Byli pro něj v mnohém vzorem, jak říká. Právě u Patrika si nejvíce vážil toho, jak moc jej ba6vila práce. „Dokázal se zlepšovat ve všem, co dělal, měl obrovský potenciál v tom, aby to někam dotáhl,“ vypráví.

A z jeho vyprávění jasně vyplývá, že Patrik měl v armádě skutečně velké plány. Ostatně do služby jej dovedla právě vášeň pro tuto profesi, kterou bral především jako poslání. Nešlo o „pouhou“ práci. „Chtěl se zdokonalovat, aby mohl být jednou třeba průzkumákem nebo dělostřeleckým návodčím zpátky u útvaru v Jincích.“

Už když přišel od dělostřelců do táborského mechanizovaného praporu, ukázal se podle kamaráda jako velký bojovník. „O Patrikovi se dá mluvit hlavně pozitivně. Měl spoustu dobrých vlastností. Byl kamarádský, čestný, chytrý,“ líčí.

VIDEOREPORTÁŽ: Jak kolegové z táborského praporu vzpomínají na své kamarády


Důkazem jeho charakteru pro něj navždy bude jejich vzpomínka z koncertu v Plzni. „Byl jsem tam s přítelkyní, pil jsem a bavil se. Pozdě večer jsem se mu pak ozval s tím, jestli bych u něj mohl přespat. Řekl, že má doma plno, ale že by mě mohl odvézt do Tábora. Kolem jedné ráno se mnou jel asi hodinu a půl do Tábora, a pak zpátky. Nic za to nechtěl, ani nebyl naštvaný. Byl rád, že mi může jako kamarádovi pomoct,“ vypráví.

Takový byl už od dětství. Snad na to mohla mít vliv jeho výchova. Byl nejmladším ze tří dětí. Vyrůstal v obci Mokrouše, kde už jako dítě působil jako talentované a pořádkumilovné dítě. I bývalí spoluhráči z týmu Patriots, s nimiž hrál americký fotbal, na něj vzpomínají jako na „bezvadného parťáka“.

Patrik Štěpánek před táborovým „oltářem“.
Desátník Patrik Štěpánek byl jedním z tří českých vojáků, kteří zahynuli 5....

Zálibu v armádních věcech si pěstoval společně se svým bratrem. Právě on se slzami v očích vyprávěl o svém mladším sourozenci na pohřbu v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni. „Byl neuvěřitelný cílevědomý. Dělal všechno pro to, aby sám se sebou mohl být spokojený. Měl odvahu bojovat za nás, a to i přesto, že měl rodinu na prvním místě,“ pronášel během smutečním obřadu. Ačkoli byl Patrik mladším bratrem, vždycky ho považoval za svůj vzor. „Když jsem ho potřeboval, mohl jsem se na něj obrátit,“ vyprávěl ztěžka.

Už na základní škole se Štěpánek projevoval jako férový kluk. „Do naší základní školy chodil Patrik na první stupeň. Od té doby uteklo mnoho let. Pro učitele je vždy zajímavé, kam se ubírá životní cesta dětí, které v dětství mají všestranné zájmy,“ říká se smutkem ve tváři Hana Stýblová, ředitelka Základní a Mateřské školy Plzeň-Božkov. Ze všeho nejvíce ji hřeje vzpomínka na jeho úsměv a „živé oči“.

O praporu:

Martin Marcin, Kamil Beneš i Patrik Štěpánek profesně spadali pod 42. mechanizovaný prapor, tedy vojenský útvar Pozemních sil Armády České republiky v podřízenosti 4. brigády rychlého nasazení.

Historické kořeny 42. mechanizovaného praporu sahají až do roku 1920, kdy na základě pluku založeného roku 1682 v tehdejší habsburské monarchii vznikl 8. jezdecký pluk. Ten v roce 1929 obdržel čestný název „Knížete Václava Svatého“. Kníže je mimochodem považován za patrona tamních vojáků.

Za přímého předchůdce současného útvaru je považován 3. tankový prapor 1. československé tankové brigády (vzniklé 1. srpna 1944), který se pod velením poručíka Richarda Tesaříka zúčastnil bitvy na Dukle či Ostravské operace.

Po osvobození Československa na konci druhé světové války byla jednotka několikrát reorganizován. V roce 1950 byla následně přejmenována na 18. tankový pluk a umístěna v Táboře. Počínaje 1. červencem 1994 působí tento útvar na stejném místě pod názvem 42. mechanizovaný prapor. Na základě rozkazu prezidenta republiky z 28. října 2000 užívá čestný název „Svatováclavský“.

Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky